Indie uvalila vyšší daň na těžbu a dovoz uhlí
Národní energetický plán Indie je jasný. Aby se to nepletlo, do roku 2022 usilují o dosažení hranice 22 000 MW vlastní solární kapacity. Součástí takového záměru mají být malé i velké solární elektrárny, od několika-kilowattových na střechách domů, přes ty mnohem větší, plovoucí, na říčních kanálech a vodních nádržích, až po obří projekty solárních parků, schopné produkovat stovky megawatt.
K tomu pochopitelně patří i vybudování potřebné infrastruktury, která dostane energii z elektráren ke spotřebitelům. Jenže kde na to Indie chce vzít peníze? Uvalila dvounásobnou daň na uhlí!
V současnosti platí těžební společnosti a dovozci uhlí padesát rupií (0,83 $) za tunu uhlí. Při 1,67 $ to stále nevypadá jako nějaká horentní suma, ale v případě navýšení by prý mohly do indického státního rozpočtu přitéct celé miliardy dolarů.
Peníze z uhelné daně jsou navíc jasně dedikovány k jedinému účelu, realizaci národního přechodu na obnovitelné zdroje energie. Spravuje je Národní fond pro čisté energie (NCEF), který je přerozděluje do dvou hlavních větví svého programu.
Buď na vytváření kapacit obnovitelných zdrojů energie, nebo na tvorbu „zelených koridorů“, tedy rozvodné infrastruktury, spojující na mapě na jednotlivé solární body.
Indie testuje svou první plovoucí solární elektrárnu
Největší koncentrační solární elektrárna na světě je v z poloviny hotova
Činnost NCEF prozatím brzdila pomalá legislativa, až došlo k poměrně nezvyklé situaci. Z jedné strany do fondu pravidelně přitékaly peníze, ale nebyly řádně využívány.
Na účtech fondu podle různých zdrojů nyní leží něco kolem 8300 milionů rupií, a díky jednorázovému vládnímu příspěvku obdrží NCEF další miliardu, kterou musí do konce fiskálního roku 2015 utratit.
Na nedostatek financí si tedy správci indického Národního fondu pro čisté energie stěžovat nemohou. Snad právě proto, ve snaze rychle peníze utratit, připravují podporu čtyřem solárním mega-projektům, které ve světě dosud nemají obdoby. V souvislosti s nimi se hovoří o kapacitě mezi dvěma až čtyřmi tisíci megawatt.
Jinak NCEF připravuje podporu (za 500 milionů rupií) pro pořízení a instalaci 100 000 sluncem poháněných čerpacích zařízení. A další stovka milionů připadá na rozvoj projektů plovoucích solárních elektráren.
Peníze, které se dosud nastřádaly, a pravděpodobně budou ještě rychleji přibývat, mohou být využity na nejrůznější účely. Vůbec poprvé například Indie přislíbila zafinancování projektu na vyčištění řeky Gangy.
Ta je sice posvátnou tepnou regionů, ale připomíná spíše velkokapacitní kanalizaci. Což se od hlavního zdroje pitné vody asi neočekává. Indická vláda dosud hodnotí dvounásobnou daň na uhlí jako veskrze pozitivní. Během dvanácti měsíců by totiž mohlo do fondů NCEF přitéct až 1,2 miliardy dolarů, které budou moci využít na další prospěšné projekty.
Indii přeji, aby se jim jejich plány povedlo zrealizovat. Jsou tam rozsáhlé pouštní oblasti jako stvořené pro solární instalace. Přímý sluneční svit je tam klidně i 300 dní v roce. Uvalit daň na uhlí je moc dobrý nápad. Lepší než komplikované emisní povolenky.
Jenomže emisní povolenky měly být obchodovatelné, tak nějak přemýšlím, jestli to nemělo být k tomu aby si stará evropa natáhla všechen zbytek průmyslu z nových zemí, ve kterých by, nejspíš, firmy odkoupily povolenky, když se to tak vezme, tak ty povolenky vlastně byly stvořené k limitaci výroby všeho, i k limitům spotřeby, kdyby fungovaly jak se původně plánovalo, jádro by tu nikdo nedovolil z ideologických důvodů. (Dobře i jistých bezpečnostních) Jenže trh s emisenkami se rozsypal totálně prorože je jeich nadbytek a jejich cena je mizivá.
Bez vyřešeného zálohování to bude ale problém, buď budou zapotřebí plynové elektrárny nebo přečerpávačky a vodní nebo baterie, což ale může představovat problémy s nabíjeníém, vybíjením a celým systémem měničů. Bylo by možné že baterie budou v zařízeních, ale to by bylo zase asi neefektivní.
I při použití HVDC budou problémy, byť to možná přidá trochu stability do sítě, kterou občas postihnou velké výpadky.
Ovšem teoreticky by nemusel být problém s aplikací opravdu lokálních sítí, tak jak si to představoval Edison, na běžné napěťové hladině, ale v DC, pro Indii tedy 230V, při trojvodičovém systému by pak bylo možno získat 2x 230V, tedy 460V, ale to je vedlejší, hlavní je že si s tím poradí zařízení s univerzálními motory a moderní spínané zdroje. Má to tu výhodu že není potřeba hlídat frekvenci, ale jen napětí (proud samozřejmě aby se nepřepálily dráty:) Na druhou stranu nevýhoda je pro primitivnější zařízení s obyčejnými transformátory a také ta, že není tato oblast asi plně rozvinuta.
Spíš by nebylo vůbec na škodu kdyby se rozhodli něco dělat se svojí populací, i když to možná bude časem vyřešeno samo tak jako v USA a Evropě, na druhou stranu je možné že se jim nepodaří nikdy ukončit demografickou revoluci, která jako taková vždy přinese na století prudký nárůst populace, aby pak postupně klesala.
Jen aby se to nerozkradlo, jak to bývá zvykem u veřejných peněz.
Děje se to všude. Bohužel. Jeden Indický politik, když mu to jeden duchovní člověk vyčítal, tak prý prohlásil: To máte „svámídží“ jako když vám někdo dá do rukou zmrzlinu bez obalu. Vy to předáte dál a olížete prsty…