Prototyp nové technologie využívající sílu mořských vln dostal oficiálně „požehnání“ britské vlády. Searaser, jak se model speciální vodní pumpy jmenuje, navrhla společnost Ecotricity. Mohl by v budoucnu stát dalším vítaným alternativním způsobem jak získat čistou energii.

Kouzlo je v jednoduchém principu, nenáročnosti a spolehlivosti. Zdroj: theengineeer.co.uk

Na konferenci EurOCEAN 2010 představila Evropská vědecká nadace zajímavou zprávu. Představila v ní myšlenku, že do roku 2050 by Evropa mohla získávat až 50% elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v mořích a oceánech.  

Podle Světové energetické rady je jižní pobřeží Austrálie jednou z nejvhodnějších oblastí pro rozvoj elektráren získávajících energii z mořských vln. Z tohoto zdroje by údajně mohla být pokryta dokonce kompletní spotřeba celého kontinentu. pokračování…

Pobřežní větrné elektrárny zatím pořád ještě nejsou standardním typem obnovitelného zdroje energie. Provázejí je vyšší náklady na zbudování a údržbu než v případě klasických větrných turbín. Poseidon je plovoucí plošina, která dokáže využít jak vodní, tak větrnou energii. pokračování…

Společnost Pelamis spustila před několika měsíci testovací elektrárnu využívající mořských vln v Portugalsku. Další na řadě bylo Skotsko a Pelamis svůj plán podle všeho dodržuje. Spojila se s energetickým gigantem Vattenfall a společně chtějí na skotském pobřeží rozjet projekt nazvaný Aegir. Jde o mytologické označení severského boha moře. pokračování…

Před patnácti lety, kolem roku 1993, se finský potápěč Rauno Koivusaari málem nikdy nevynořil ze dna Baltského moře. Při průzkumu vodního vraku jej jen těsně minula obrovská lodní vrata, která díky podmořským proudům „vlála“ sem a tam. Právě tehdy Rauno přišel na svůj jedinečný nápad pro další obnovitelný zdroj energie.

Během dalších let pak svou ideu přetvářel v praxi. Založil společnost AW Energy, která je dnes lídrem celého konsorcia společností zabývajících se využitím energie vln. Bosch-Rexroth, ABB, Eneolica a Wave Energy Centre, ti všichni jsou sponzorováni Evropskou unií. I díky ní mohl Rauno navrhnout prototyp zařízení nazvaného WaveRoller.

V podstatě nejde o nic jiného než o obrovský ocelový plát, který je volně připevněn k mořskému dnu. K němu je pak připojeno hydraulické zařízení. Vlivem mořského proudění a se plát pomalu komíhá sem a tam, a tak vyrábí elektřinu.

Společnosti AW Energy se aktuálně podařilo z fondů EU získat dotaci asi 3 mil. euro na praktické testování zařízení WaveRoller na pobřeží Portugalska. Prozatím půjde o malý prototyp, nicméně předpokládá se, že jedno WaveRoller zařízení o hmotnosti 20 tun by mohlo vyrobit až 300 kW. Při zapojení tří takových vedle sebe by to pak byl 1 MW.

Výhodou WaveRolleru je odlonost proti tzv. NIMBY neboli „Not in my backyard“ („Ne na mém dvorku“) efektu. Ten spočívá v tom, že lidé jsou sice možná ochotni podpořit obnovitelné zdroje energie, ale nikoliv ve svém okolí. Aneb „postavte to, ale nechci to mít na dohled“. WaveRoller má výhodu v tom, že je nejen snadno vyrobitelný v sériové výrobě, mechanicky spolehlivý a odolný, a navíc je pod vodou, takže není vidět. A co není vidět, na to je těžší si stěžovat.

Švédský Saab je severský průmyslový gigant, který se zdaleka nezajímá pouze o automobily. Kromě toho vyrábí také vybavení pro armádu a zajímá se i o energetiku. Tamní inženýři dostali před časem za úkol vyrobit draka (kite) pro větrné turbíny, který by zvýšil jejich účinnost. Co ale chytré chladné hlavy ze severu nenapadlo… přesunuli kite i turbínu ze vzduchu do moře.

Díky tomu mohou využít obrovské síly oceánu, tedy vln a přílivu či odlivu. V zásadě jde o to, že turbína s „ploutvemi“ a kormidlem nazvaná „Deep Green Underwater Turbine“ je napevno uchycena na dlouhém laně k mořskému dnu. Celý systém je přesně nastaven tak, aby se turbína pohybovala v dokonalé osmičce, poháněna samotným oceánem.

Podle šéfa firmy Minesto, společnosti založené inženýry ze Saabu, dokáže čtrnáctitunová turbína generovat až 1 MW energie. Přitom cena se má pohybovat mezi $0,09 a $0,20 za kWh. Jakkoliv zní nápad švédských inženýrů neortodoxně, dokázali sehnat poměrně značný kapitál jak od mateřské společnosti Saab, tak i dalších vážných investorských skupin.

Výhodou tohoto řešení je především snadnost instalace, údržby, ale i samotné výroby zařízení. Další obnovitelný zdroj do sbírky! Testování prototypu v poměrně velikosti 1:10 už probíhá a chystá se větší v poměru 1:4, který poběží od roku 2011 v pilotním režimu na pobřeží Severního Irska.

Lidé občas mívají šílené nápady. Když se křovácký lovec Xi ve filmu Bohové musí být šílení vydal na dlouhé putování, aby vrátil láhev od Coca-Coly, vypadalo to šíleně. Ale postavit zhruba 90 km dlouhý most mezi Spojenými státy a Ruskem v Beringově průlivu skrze Arktický oceán? Vlastně docela dobrý nápad!

V soutěži, která byla u této příležitost vyhlášena pro studenty, ale i profesionální architektry, se jako druhý v profesionální kategorii umístil návrh pařížského studia OFF Architecture. Zajímavé na něm je především to, nakolik bere do úvahy jedinečné místo, kde by mohlo být spojení mezi dvěma kontinenty vybudováno.

Beringův průliv představuje místo, kde se střetává Antarktický a Tichý oceán. Velmi křehký ekosystém je obydlen mnoha druhy, ať už jde o velryby, delfíny, orky, polární medvědy či další živočichy. Navíc je průliv poměrně mělký, průměrná hloubka se pohybuje mezi 30 až 50 metry. Most by proto mohl sahat od hladiny až ke dnu.

Gigantická struktura není pouhým mostem. Mezi dvěma deset metrů širokými zdmi by vznikl obyvatelný prostor, ve kterém by jezdily vlaky i auta a mohli se pohybovat lidé „po svých“. Energii by celému obrovskému komplexu dodávaly mořské turbíny vyrábějící proud za pomoci rychlých proudů protékajících mělkou úžinou.

Stavba by obsahovala nejen průplavy pro lodě, ale pro obrovské živočichy jako jsou velryby a podobně. Idea je dokonce taková, že most by oddělil proudy jednotlivých oceánů, takže ten arktický by se méně oteploval, což by mohlo zabránit tání ledovců a roztávání polárních čepiček. Na povrchu mostu a hladině oceánu by pak pluly speciální platformy, které by získávaly energii z mořský vln. Vskutku šílené, ale přitom dechberoucí.

Před časem jsme informovali o projektu společnosti Google, který spočíval v tom, že by datová centra byla umístěna na moři a napájena elektrárnami využívajícími energii mořských vln. Zdánlivé sci-fi se proměnilo v realitu v Portugalsku, kde byla první taková elektrárna na mořské vlny spuštěna. Informují Hospodářské noviny v článku „První elektrárna na mořské vlny posílá energii do portugalské sítě„. První prototyp vyrábí 2,25 MW energie, což stačí pro zásobování 1500 domácností. V průběhu následujících měsíců by mělo být spuštěno dalších několik zařízení a celkový výkon vzrůst na 21 MW. Jedná se o mořské elektrárny společnosti Pelamis, která se chystá podobná zařízení uvést do provozu také na pobřeží Skotska.

Na akci Corporate EcoForum vystoupil ředitel společnosti Google Eric Schmidt s velmi ambiciózním plánem. Do roku 2030 by podle něj Spojené státy mohly využívat obnovitelné zdroje energie pro 100% své spotřeby elektřiny. Znamenalo by to nahrazení všech uhelných elektráren a alespoň poloviny automobilů plug-in hybridy. Následně by to také znamenalo snížení emisí CO2 o polovinu a odvrácení hrozeb globálního oteplování. Jak je u Google zvykem, celá prezentace byla podložena čísly – pokud by se plán podařilo zrealizovat, ušetřily by USA nějakých 2,1 bln. dolarů z celkových 2,7 bln. dolarů, které v příštích 22 letech utratí za energie. Výdaje by tedy byly „pouze“ 600 miliard dolarů. Google v poslední době skrze svou „filantropskou“ odnož Google.org nebývale čile investuje do solární energie, ale také větrné či geotermální energie. Podle Schmidta by plán znamenal také vytvoření mnoha milionů nových pracovních míst (nezmínil už ale, že i zánik mnoha starých).

Firma neinvestuje do jaderné energie zejména kvůli bepečnostním problémům, nicméně možná se chystá investovat do energie vln a oceánů, viz. článek „Google chce napájet svá datacentra z oceánů„. Google také v každé ze svých budov přísně měří potřebu energií a snaží se šetřit, kde se dá. Životní prostředí a jeho změny je možné sledovat také skrze program Google Earth, který Schmidt na konferenci také prezentoval. A samozřejmě také nezapomněl zmínit velký hit dneška, totiž „chytré rozvodné sítě („smartgrids“), viz. například článek „Chytré rozvodné sítě pro Evropu„. „Dokážu si představit chytrou garáž, ve které zaparkuji auto, připojím ho k síti a počítač si dál se vším poradí. Mohl by dokonce šetřit peníze přenášením nákladů,“ dodal Schmidt a narážel tak na možnost, která byla nedávno odborníky prezentována v technologickém podcastu společnosti IBM. V chytrých rozvodných sítích by mohlo existovat konkurenční prostředí podobně jako v oblasti mobilních telefonů a sítí. Jednotlivé energetické společnosti by pak nabízely různé tarify a počítač by si dokázal vždy pro daný čas a potřebu najít ten nejvýhodnější. Google samozřejmě vidí v této oblasti obrovskou příležitost, protože chytré rozvodné sítě nejsou nic jiného než „internet pro spotřebiče“. A Google a internet jsou dnes prakticky synonyma. „Je to ta největší příležitost, jakou si dokážu představit,“ řekl Schmidt. „Řeší otázku energetické bezpečnosti, cen energií a tvorby pracovních míst… a mimochodem, i klimatické změny,“ dodal.