Jihoafrické návštěvnické centrum se schovalo pod zem

Vybudovat velké návštěvnické centrum v exotické zemi, to je pro studia návrhářů výtečné sousto. Je to práce, která jde vidět, a proto se architekti často snaží tlačit na pilu extrémních nebo novátorských tvarů. Jenže stavba, která vznikla na jihoafrických hranicích v Mapungubwe, je výjimečná právě dodržením „nenápadných“ starých stavebních postupů a zdánlivě „primitivních“ tvarů.

Studio Peter Rich Architects se zakázky z roku 2009 na výstavbu návštěvnického centra v Mapungubwe v Jihoafrické republice zhostilo s citlivým, téměř pietním přístupem, a respektem ke zdejší kultuře.

Tím si získalo nejen obdiv místních, ale také řadu stavitelských ocenění (cena Holcim za udržitelné stavební postupy 2008, ocenění Institutu strukturální architektury 2009, Budova roku 2009 na festivalu architektury v Barceloně).

Místo, které ročně navštíví okolo dvaceti tisíc turistů, nebije do očí a nenarušuje okolní krajinný ráz. Vlastně jde jen obtížně vidět – je totiž částečně skryto v zemi.

Oblast Mapungubwe při hranicích s Botswanou a Zimbabwe, svou „velkou dobu“ už v historii jednou zažila, když tu mezi lety 1200-1300 našeho letopočtu bylo objeveno zlato. Narozdíl od zbytku Afriky to zde nezpůsobilo sociální kolaps, ale nebývalý rozkvět.

Ten však byl navázán právě na těžbu, a když se zlatonosná žíla vyčerpala, zapomněl zbytek kontinentu na 700 let na celé území.

To napomohlo konzervaci kultury i dobové architektury, včetně mimořádné přírody. Celé území je dnes součástí UNESCO.

Jak tedy přiblížit současným návštěvníkům zdejší kulturu v návštěvnickém centru, aby se to obešlo bez „moderních“ prvků, prodejen suvenýrů, prosklených sálů či klimatizovaných restaurací?

Návštěvnické centrum o rozloze 1500 metrů čtverečních je z větší části skryto pod zemí, pod kamennými klenbami kopulovitých hal. Přesně tak totiž vypadala zdejší obydlí dříve. Na povrchu se můžeme procházet po dřevěných můstcích, a kolem nás rostou staleté baobaby.

V podzemí je příjemný chládek, a správná lokalizace ke světové straně včetně několika malých světlíků zajišťuje uvnitř dostatek světla. Najdeme zde místa pro „vyprávění příběhů“ a také několik výstav tradičního umění, ale vše v nepodbízivé, milé formě.

Pro výstavbu byla využita i šest set let stará technologie kamenných obkladů z podomácku vyrobených dlaždic. Na vytvoření vnější fasády jich bylo zapotřebí více než 200 000, a dokonce i místní „domorodí“ stavitelé prý museli přemýšlet, jak to vlastně jejich dávní pradědové dělali.