14 projektů těžby fosilních paliv zvýší emise o pětinu, tvrdí Greenpeace

Analytická společnost Ecofys vypracovala přehled 14 „časovaných bomb“. Jde o projekty související s fosilními palivy, jejichž realizace se v nejbližších letech chystá. A jen tato „velká čtrnáctka“ dokáže do roku 2020 zvýšit emisní zatížení Země o pětinu stávajícího stavu.

S pětinovým navýšením emisí bude velmi těžké vyvarovat se nechtěných scénářů. Zdroj: Greenpeace.org
S pětinovým navýšením emisí bude velmi těžké vyvarovat se nechtěných scénářů. Zdroj: Greenpeace.org

I když zprávy o globálních změnách klimatu sytí novinové články každý den, a prakticky každá mezinárodní konference o životním prostředí končí přibližnými sliby a nejasnými závazky o snižování emisí, může být ještě veseleji.

Bilance 6,3 gigatun produkce oxidu uhličitého se týká jak projektů zaměřených na rozšíření či zakládání nových těžebních polí uhlí, pozemních vrtů, ropných plošin a velkoplošné těžby zemního plynu.

První pozice v žebříčku masivních znečišťovatelů obsadila už tradičně Čína, hned v těsném závěsů doprovázená Austrálií, a celkem překvapivě Kanadou. Realizace „Velké čtrnáctky“ bude mít takový dopad, jako je současná produkce emisí celých Spojených států dnes. Odkud se tato varovná čísla berou?

Společnost Ecofys, zabývající se analytickými pracemi a statistickými hodnocením projektů s dopadem na životní prostředí, zpracovala zprávu s varovným názvem „Bod bez návratu“ (Point of No Return) na zakázku známé mezinárodní nevládní neziskové organizace Greenpeace.

Není to ale klasická „práce na objednávku“ – zpráva totiž přehledně a kriticky shrnuje velkoplošné projekty s dlouhodobým dopadem, o nichž veřejnost kupodivu není příliš informována. Jaké projekty se tedy dostaly do čtrnáctky „časovaných uhlíkových bomb“?

Například tu narazíme na otevírku nové části povrchového uhelného dolu Shengli v Xilin Hot. V roce 2015 tu dosáhne efektivní těžba úctyhodných 620 milionů tun ročně, což ale přináší i podstatný vedlejší efekt. Ten bude mít podobu postupného uvolňování emisí 1,4 miliardy tun oxidu uhličitého a skleníkových plynů do atmosféry ročně.

Australští ekonomové se radují – jejich země vyváží každý rok více uhlí do zámoří. Jenže co je dobré pro byznys, nemusí nutně prospívat i životnímu prostředí. Podle předpovědí budou Australané díky novým dolům a poptávce po vývozu exportovat 408 milionů tun uhlí ročně. Vedlejší efekt? Dalších 760 milionů tun oxidu uhličitého v ovzduší.

Ve zprávě „Point of No Return“ se také píše o kontroverzním záměru na těžbu ropných rezerv Antarktidy (520 milionů tun CO2) nebo o chystaném rozšíření těžby zemního plynu v USA.

Mezinárodní agentura pro energie (International Energy Agency, IEA) upozorňuje na fakt, že tolik proklamovaná „mez dvou stupňů“ (jakou hladinu emisí skleníkových plynů musíme dodržet, či o kolik průměrné roční emise snižovat, aby se průměrná teplota zemského klimatu nezvýšila o dva stupně Celsia, hranici, za kterou už budou případné následky nevratné) dostává tímto na frak: navýšení globálních emisí o 6,5 gigatun CO2 totiž spolkne třetinu plánované hodnoty pro udržitelný rozvoj.

Podle IEA máme šanci přibližně 75 %, že při současném vývoji arbitrážní hranici 2 °C nedosáhneme, pokud budeme navíc meziročně snižovat vlastní produkci emisí o 5 %. A teď se tu najednou mluví o dvacetiprocentním nárůstu.

Vedoucí kampaně Greenpeace, Georgina Woodsová, upozorňuje: „Pokud tato čtrnáctka projektů nebude stažena, namísto snižování emisí to hovoříme o nárůstu o 300 miliard tun oxidu uhličitého v ovzduší do roku 2050. A to dosažení cíle – vyhnutí se scénářů za hranicí dvou stupňů celsia – značně znesnadňuje.“

Sdílet:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.