Ekologické bydleníRodinný dům, nízkoenergetické bydlení, zelená úsporám

Minulý týden proběhla letecká soutěž Green Flight Challenge, kterou s výraznou podporou společností Google a NASA vyhlásila americká nadace CAFE (Comparative Aircraft Flight Efficiency). Vítězem klání konaném v kalifornském testovacím leteckém centru se stal čtyřmístný elektrický letoun Pipistrel Taurus G4, jehož tvůrci si odnesli 1 350 000 amerických dolarů.

Stromy díky fotosyntéze zachycují oxid uhličitý z ovzduší. Z lapeného CO2 využijí uhlík, který se následně stane součástí dřevní biomasy. Nezodpovězenou otázkou však dosud bylo kolik uhlíku obsahují stromy na planetě Zemi. Tápání ukončila americká vesmírná agentura NASA, která vypracovala celosvětovou mapu zobrazující množství uhlíku uskladněného v lesích. 

Zjištění tepelných ztrát v domácnosti pomocí termovizní kamery je pro mnohé čtenáře známá technologie. Avšak co když chceme oskenovat infrakamerou celá města? Vědci z americké MIT Long Phan, Jonathan Jesneck a Sanjay Sarma, vyvinuli novou metodu skenování, která něco podobného dokáže. Cílem jejich úsilí je poskytnou klientovi kompletní infračervený obraz města a získat přehled o tom, kde dochází k největším ztrátám v podobě úniku tepla.  

Klasické větrné elektrárny jsou omezeny rychlostí větru, který vane v nevelké výšce nad zemí. Pokud bychom je však dokázali umístit několik kilometrů nad zemí, byli bychom schopni využít silné větry, které vanou v atmosféře. Výkon větrné elektrárny by se tak zvýšil až 50-ti násobně.  

Sluneční erupce neboli bouře jsou prudké výbuchy na slunci vyznačující se obrovskou energií. Ta poté může putovat k zemi a rušit pozemní elektrické přístroje a dokonce celé rozvodné sítě. NASA tomu chce zabránit vybudováním solárního štítu proti slunečním erupcím.  

Program Zelená úsporám přinesl aktuálně v České republice zvýšený zájem o zateplení, kam spadá také izolace. Objevují se čím dál tím kvalitnější materiály, často vyrobené z přírodních látek. Už v roce 1931 ale vymyslel jistý Samuel Stephens Kistler látku zvanou Aerogel, která je dodnes nejlepším izolačním materiálem. pokračování…

Hlavní zájem pro Americký úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) sice leží daleko za zemskou atmosférou, v nekonečném temném prostoru vesmíru, ale základnu má tohle všechno přeci jen na zemi. Naše drahá modrá planeta je pro výzkumníky NASA drahocenným vzácným klenotem, kterého si dokáží vážit snad ještě více než kdokoliv jiný. Nový projekt Sustainability Base má být proto příspěvkem NASA k trvale udržitelnému rozvoji.

Půjde o novou administrativní budovu vystavěnou v Kalifornii na míru lokálnímu klimatu i společnosti. Představuje spojení pokročilých technologií NASA a udržitelného přístupu k architektuře. Hlavním cílem budovy je maximálně snížit energetické nároky a ty které existují uspokojit z obnovitelných zdrojů energie (především solární fotovoltaické panely), využívat ekologické stavební materiály, snížit spotřebu vody na 10% běžného množství a také v reálném čase pomocí kontrolního systému monitorovat veškeré dění v budově za pomoci senzorů vyvinutých původně pro vesmírné mise NASA.

Pro ochlazování horkého kalifornského klimatu uvnitř poslouží 72 geotermálních pump. Inteligentní systém správy celé budovy umožní vysokou energetickou efektivitu, dokáže například světelné a teplotní podmínky, otevírat a zavírat okna, dokonce může zobrazovat stav budovy jejím uživatelům na jejich vlastních laptopech. Takže takový HAL jako z Kubrikova filmu 2001: Vesmírná odysea. Nechtějte ho pak naštvat! Celý komplex pádí mílovými kroky za platinovým LEED certifikátem.

Zástupci NASA přirovnávají stavbu své nové pozemní základny k podobnému kroku, jakým bylo první přistání na měsíci. To je samozřejmě značně přehnané, de-facto jde o pouze novou budovu, která je prostě napěchována moderními a ekologickými technologiemi. Přesto však může být jednou z malých částí obrovské mozaiky vedoucí k řešení problémů, kterým čelíme na zemi. Zástupci NASA přezdívají své nové budově „okno do budoucnosti země“.

Když nedávno ztroskotala vesmírná raketa Taurus XL, která měla na oběžnou dráhu kolem země vynést satelit OCO (Orbiting Carbon Observatory) pro sledování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, znamenalo to pro mnohé velké zklamání. Blýská se však na lepší časy. NASA se dohodla se společností Cisco Systems na projektu Planetary Skin. Půjde o spojení satelitů, pozemních senzorů a internetové sítě v jeden gigantický stroj, který bude v reálném čase zachycovat, analyzovat a interpretovat globální data o životním prostředí. Síť by se měla proplétat celým světem a zahrnovat celou řadu různých senzorů, ve vesmíru, na vodě i na povrchu, které budou zachycovat důležitá data o stavu planety a převádět je na užitečné a srozumitelné informace, které budou moct využít vlády států, firmy, ale i jednotlivci. „Tam venku je obrovské množství dat, ale my je musíme převést na informace,“ komentoval nově představený projekt S. Pete Worden, ředitel výzkumného centra NASA v Ames. První fází projektu je pojmenována „Rainforest Skin“ a v jejím rámci se budou sledovat deštné pralesy na celém světě. Během následujících 18 měsíců pak budou spuštěny další dílčí součásti, které mají sledovat využití půdy a vody. „Tyto investice do informací jsou dnes absolutně kritické,“ řekla Nancy Birdsall, prezidentka amerického Centra pro globální rozvoj, které se na projektu také podílí.

Využití solární energie na zemském povrchu má jeden zásadní problém – v noci nefunguje, poněvadž v noci slunce prostě nesvítí :). Proto se už dlouhou dobu uvažuje o využití solárních elektráren ve vesmíru, kde by mohly přijímat intenzivní sluneční záření 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Solární panely se ve vesmíru už samozřejmě používají na všech družicích i Mezinárodní vesmírné stanici. Problém je v tom, jak dopravit vyráběnou elektřinu na zemský povrch s co nejmenšími ztrátami. Americký výzkumník John C. Mankins. bývalý ředitel výzkumných systémů NASA a technologického programu, se už dlouho snaží o praktickou aplikaci bezdrátového přenosu energie pomocí mikrovln. Vesmírná solární energie je podle něj nadosah. „Veškerý základní výzkum je hotový. Narozdíl od výzkumu fúzní energie, kde se musí ještě dořešit fundamentální otázky, u solární energie z vesmíru je všechno jasné. Samozřejmě, že zatím existuje významné technické překážky předtím, než dokážeme dosáhnout ekonomické přijatelnosti celého modelu. Vyřešit tyhle problémy vyžaduje víc než jen důmyslné strojírenství – chce to opravdové vynálezy, invenci – ale nikoliv základní výzkum. Řada oblastí ještě musí projít vývojem – bezdrátový přenos, robotika, materiály a struktury, tepelný management – a samozřejmě, velmi levná doprava ze země na orbit,“ řekl Mankins v rozhovoru pro magazín Evolutionshift. Podle magazínu Autobloggreen se Mankinsovi právě nedávno podařil pokusný bezdrátový přenos energie na vzdálenost 148 km mezi Havajskými ostrovy. To je rozhodně větší vzdálenost, že na které by se případné vesmírné solární elektrárny pohybovaly. Mimochodem, na podobné technologii pracují také Japonci skrze svou vesmírnou agenturu JAXA a Osackou univerzitu. Ti chtějí shromážděnou enegii transportovat pomocí laserového paprsku, ovšem první výsledky očekávají až kolem roku 2030. Mankins by rád měl první elektrárny na orbitě už kolem roku 2017 s tím, že komerční nasazení by mohlo proběhnout v letech 2020-2025.