Co trápí majitele fotovoltaických elektráren?

Poslední dobou už se téma solární energetiky v Česku spíše schovává v ústraní. To však neznamená, že majitelé instalací pohádkově bezstarostně bohatnou. Spíše naopak. Mnoho zajímavých informací v této souvislosti aktuálně zaznělo na konferenci „Solární energie 2013“.

Fotovoltaika se stala středem mediálního zájmu před před několika lety, kdy se její vývoj v České republice zcela vymkl kontrole. Následně se proto hledaly možnosti, jak uspokojit majitele instalací potřebující splácet úvěry i veřejnost, která nechtěla jejich podnikání nadále masivně dotovat.

Česko není žádná, ani solární, velmoc

Co je tedy nového pod Sluncem? Solární velmocí zůstává i nadále Německo. Na konci roku 2013 tam bylo instalováno 35,526 GWp. Ve zbytku Evropy to bylo jen o 1 GWp méně a ve zbytku světa 38 GWp, uvedl na konferenci Vítězslav Benda z ČVUT.

Veřejnost by si mohla po minulých letech myslet, že solární velmocí je i ČR, ale není to tak úplně pravda – co se týká instalovaného výkonu ve fotovoltaice, jsme ve stínu větších států. Když se ale přepočítává výkon na obyvatele, mělo Česko v roce 2011 čtvrté místo (185 Wp/obyv.) stejně jako předloni (190 Wp/obyv.).

Zeměmi na čele žebříčku jsou již zmíněné Německo, Itálie a Belgie. Fotovoltaika však celosvětově vzkvétá, zatímco v roce 2008 nebyl celosvětový instalovaný výkon ani 20 000 MWp, loni to již bylo sedmkrát více.

Majitelé mají (občas) problémy

Rozvoj odvětví má odezvu také v nákladech na pořízení solárního panelu. Poslední léta ruku v ruce s rostoucím zájmem letí cena fotovoltaických panelů dolů. Zatímco v roce 2008 byla cena 4,80 Euro za Wp, letos je to už jen 1,40 Euro, tedy pokles o 71 %.

Majitelé fotovoltaických elektráren rozhodně nemají jen pohádkové zisky bez starostí. Problémem může být zejména stínění, uvedl Vladimír Hochman z Photon Energy Operations CZ. Pravidelné zastínění modulů například z důvodu nevhodných rozestupů řad modulů snižuje výrobu a také zvyšuje tempo degradace panelů.

Problémů ale může být více a tak Hochman radí prověřit celkový technický stav elektrárny minimálně rok před uplynutím záručních lhůt. Další rady jsou prověřit, zda výstavba odpovídá projektu, stanovit výrobní kapacitu a zjistit rozdíl od reality a pečovat o celou stavbu po celou dobu životnosti.

Benda jen dodává, že ačkoliv moduly vypadají křehce, musí vydržet vlhkost, vítr, krupobití (kroupy o průměru 25 mm), písku a mechanickému namáhání. Zároveň musí zvládnout teploty od – 40 do + 85 °C. Moduly musí být také odolné vůči napětí nad 600 V a vydržet dvacet až třicet let, než poklesne účinnost na 80 % původní hodnoty.

Škody raketově rostou

Málokdo má dnes dostatek peněz na výstavbu solární elektrárny, často se vše řeší úvěrem. I s ním mohou být problémy, nicméně zde lze riziko eliminovat. Miroslav Dohnal z české makléřské společnosti Quatro Finance zajišťuje optimalizaci pojistných smluv. „Vždy lze namodelovat optimální variantu dle potřeb klienta,“ prohlásil Dohnal a dodal, že pojistit se dají zásilky, tedy dovoz komponentů, výstavba i hotové dílo.

Hotové dílo pak lze pojistit proti různým hrozbám. V praxi se osvědčil postup vybrat ze všech rizik jen reálná nebezpečí a ta zahrnout do pojištění. Pojistka je pak levnější. Elektrárna ale musí mít profesionální odhad limitů, dostatečné zabezpečení, platné revize zařízení, přepěťovou ochranu, hromosvod a další náležitosti.

Je zajímavé, že v letošním prvním pololetí raketově vzrostla škoda u fotovoltaiky – 3 517 000 oproti 285 000 Kč v loňském roce. Paradoxně zároveň vybrané finance mírně klesají (6 582 000 Kč). Téměř vždy pak jde o poškození elektroniky fotovoltaických panelů. Živelní pojistná událost nenastala, u krádeže a vandalismu byly škody minimální.

Podpora může být i nefinanční

Jaroslav Jakubes z konzultační společnosti Ena se věnoval problematice malých fotovoltaických elektráren. Ty totiž od letošního roku nejsou finančně podporovány a podle Jakubese by bylo vhodné přikročit na nefinanční model podpory.

Tzv. „net-metering“ spočívá v tom, že výrobce nespotřebovanou elektřinu dodává do distribuční sítě a tato elektřina se pak odečte od té, kterou odebere v době, kdy jeho instalace nevyrábí. Distribuční soustava tak funguje jako „virtuální akumulátor“. Podpora tak bude úspora za elektřinu vyrobenou vlastním zdrojem.

Model má minimální nároky na veřejné prostředky a také minimální dopad do koncových cen elektřin, ale sám Jakubes přiznává, že jsou zde ještě jisté nedořešené otázky a je to přechodný model do doby plné konkurenceschopnosti podporovaných zdrojů.

Obchodníci a distributoři sice mohou být spokojení, že zákazníka úplně neztratí, ale hůře asi budou snášet, že jeho konečný odběr elektřiny bude nižší než dříve.