Vermikompostování: vlastní kompost v paneláku

Spousta lidí si vždy přálo mít do květináčů kvalitní hlínu z kompostu, ale v paneláku to jaksi nebylo možné. Řešením je vermikomostování, které nabírá na popularitě. Díky novému trendu zvanému vermikompostování tak mohou i obyvatelé paneláku získat skvělé hnojivo pro pokojové i další rostliny. To je nejen samotný kompost, ale také přebytečná tekutina, která z kompostéru odtéká, tzv. worm tea.

Jedná se o způsob, jak zlikvidovat bioodpad, který v domácnostech tvoří až 40 % z celkového domácího odpadu. „Proč odpad z kuchyně spalovat a odvážet na skládky, když se o něj můžou postarat žížaly,“ říká jedna ze zakladatelek společensky prospěšného podniku KOKOZA, Kristina Řešátková.

Vermikopostér? Designový skvost!

Právě KOKOZA je velkým propagátorem vermikompostování. Ve spolupráci s designérem Martinem Žampachem dokonce uvedla na trh české dřevěné vermikompostéry pro využití v domácnosti.

„U vermikompostérů, které jsem pro KOKOZA navrhl, kladu hlavní důraz na funkčnost, ale ani estetická stránka zde nezůstává pozadu,“ říká s úsměvem Martin Žampach.

Český vermikompostér vyrobený ze dřeva, podobně jako speciálně vyšlechtěné kalifornské žížaly, které přemění bioodpad na kompost za tři měsíce, lze objednat na webu KOKOZA www.kokoza.cz/prodavame.

Jen je ze začátku potřeba trpělivost, první kompost žížaly „vyrobí“ za čtyři až pět měsíců, musí si zvyknout na nové prostředí.

Komu na vzhledu tolik nezáleží, může si koupit vermikopostér ze zahraničí. Ty stojí pár tisícikorun.

Třetí možností je koupit plastové krabice, vyskládat je na sebe, mezi nimi provrtat díry pro prolézání žížal a odvodňování, pár děr nahoře, případně i ze stran z důvodu provzdušňování a je to hotovo! Pak už stačí vystlat kompostér novinovým papírem, listím nebo půdou a s prvními zbytky vypustit i žížaly.

Kam s ním?

Sytém vermikopostéru je vcelku jednoduchý – první box odspoda zůstává prázdný, ten pouze zachytává tekutinu, již zmíněný worm tea, který je před použitím třeba naředit s vodou v poměru 10:1, tedy 10 dílů vody na 1 díl této tekutiny. Pak s ní lze hnojit.

Druhý box se plní bioiodpadem a když je plný, zavře se a další odpadu putuje do boxu nad ním. Žížaly dokončí práci a sami přelezou do horního boxu. Ze spodního boxu se vybere kompost a potom se použije jako horní díl, proces tak nikdy nekončí.

Obavy před zápachem jsou naprosto liché, pokud má totiž vermikompost správnou teplotu, nezapáchá. Když je moc vlhký, může nastat problém s octomilkami a pak je třeba vložit do kompostu nějaký savý materiál, třeba papír od vajíček. Když je naopak kompost moc suchý, je potřeba jej zvlhčit.

Speciální vermikompostér prý lze umístit na balkoně, na terase nebo přímo v bytě. Akorát žížaly nemají moc rády světlo. Doporučují se žížaly kalifornské, které mají oproti těm českým lepší rozmnožovací schopnosti a také víc zlikvidují.

Jsou ale trochu citlivé na teplotu, zimu venku nepřežijí. Jak klesne venkovní teplota pod pět stupňů nad nulou, musí do tepla. „Já jsem měla vermikopostér přes zimu v kuchyni a bylo to bez problémů, ale každý má jiné možnosti,“ říká Řešátková. Pokud je naopak v létě nad třicet, také je to pro žížaly teplota, při které nepracují.

Do vermikopostéru nelze házet úplně všechno – žížala neumí zpracovat třeba citrusové plody, mléčné výrobky nebo maso, naopak vařená i syrová zelenina, skořápky od vajec, káva nebo čajové sáčky jim nedělají problém.