Čína sní o ekologičtější budoucnosti. Začíná teď.

Za posledních dvacet let prodělala Čína řadu změn na sociální i ekonomické úrovni. Uvolnění trhu, pokročilý proces urbanizace venkova i nebývalý ekonomický boom. To vše se ale projevilo i v podobě negativních dopadů na životní prostředí.

V současnosti je Čína v globálním měřítku producentem 30 % veškerých emisí oxidu uhličitého. Pro srovnání, všechny členské země EU tvoří dohromady asi 10 %. Nyní se ale Čína rozhodla pro zlepšení tohoto stavu. Přistoupí proto na typově podobná omezení, jaká EU plánuje do roku 2030. Nebude to ale snadné.

Zlepšením stavu životního prostředí spolu se snahou zachovat dosažený ekonomický standard se zabývala rozsáhlá studie, na které spolupracovala Čínská akademie společenských věd (CASS) a Finská akademie (FICCA).

„Z globální perspektivy vidíme, jak Čína přesměrovává značné investice do obnovitelných zdrojů energie, a líbí se nám to,“ říká Jari Kaivo-jo, ředitel finského Centra pro výzkum budoucích zdrojů. „Co ale obvykle nevidíme je, že poptávka po energiích roste v Číně ještě strměji. Daleko víc, než kolik je instalováno obnovitelných zdrojů. A spolu s tímto růstem tedy musí zvyšovat kapacity na úrovni fosilních zdrojů.“

Kaivo-jo zmiňuje, že tento trend je díky bohatým zdrojům nerostných surovin v Číně zatím bezpochyby udržitelný, ale nemá nic společného s tou „udržitelností a soběstačností“, jak ji známe v termínech ekologických věd. Něco se prostě změnit musí.

Čína proto vyhlásila, že rok 2014 se stane jakýmsi mezníkem, srovnávacím bodem, a do roku 2030 nastaví vnitřní mechanismy průmyslu a výroby energie takovým způsobem, aby produkované emise (za zhruba patnáct let ode dneška) dále nevzrůstaly.

Součástí provedení tohoto závazku má být širší začlenění obnovitelných zdrojů do národního mixu (20 % do 2030), a také štědřejší systém dotací na implementaci prvků energetických úspor.

Největším problémem ekologizace Číny je podle Kaivo-jo (když ponecháme stranou těžký průmysl) ve své podstatě nově vzniklá střední třída. Tvoří ji především lidé z mladé generace, uvyklí dobré práci a slušnému živobytí, kteří si ve stále větší míře dopřávají výhod západního životního stylu.

Konzumní způsob života západního střihu nebyl ještě před pár desítkami let v Číně možný, ale o to více je nyní populárnější. A klade také vyšší nároky na domácí průmysl, infrastrukturu a poptávku po energiích.

„V tomto bodě má EU s Čínou společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo,“ říká Kaivo-jo. „Čína, stejně jako EU, se nestane čistější nebo méně závislou na fosilních zdrojích paliv, pokud Číňané nebudou sami chtít.“