Rozvojové země a čistá energie? Nejisté partnerství

Solární systémy podporující ekonomický růst i kvalitu života izolovaných komunit jsou sice příjemnou a uspokojivou reklamou na ekologický produkt, jenže realita je často jiná.

Investoři i dodavatelé solární řešení zatím neúspěšně zápasí s bariérou specifického trhu, pro který měly obnovitelné zdroje energie údajně představovat spásu. Referuje o tom žurnál CleanTechnica, s odkazem na události táhnoucí se k roku 2014.

Co se vlastně stalo v roce 2014 tak významného? Celkem nic mimořádného: společnost Peabody Energy, jedna z největších soukromých těžařských společností na světě, si dovolila uveřejnit článek o tom, že uhlí je jedinou nadějí pro Afriku.

Není se moc čemu divit: Peabody Energy totiž těží uhlí ve velkém, a potřebovala si udělat reklamu i kvůli přislíbené investici od Světové banky. Kvůli tomuto tvrzení se však na uhlobarony z Missouri sneslo úplné tsunami kritiky.

Pod tímto přívalem ostrých slov a výtek ale zcela zanikla původní obhajoba těžařů, kterou advokáti obnovitelných zdrojů pro Afriku (a další rozvojové země) jen velmi neradi slyší. Samotná solární střecha vám totiž na africkém venkově moc nepomůže.

Pokud si tedy dovolíme pohled na věc ze strany těžařů: uhlí mnoho nestojí, a i když je jeho pořízení spojeno s určitým výdejem peněz místních obyvatel, dovolit si ho určité množství může skoro každý.

Uhlí v kamnech vás v zimě zahřeje a postará se vám také o teplé jídlo na stole. Není to nic extra, ale je to něco, co si můžete dovolit. A když máte štěstí, že právě vaše vesnice je připojena k rozvodné síti, může se vám uhlí postarat i o elektřinu.

A solární energie? Průměrný obyvatel afrického venkova si zatím pořízení vlastní střešní elektrárny dovolit nemůže. I kdyby mu ji někdo dodal a postavil, měsíční splátky provozu převýší nákupní cenu uhlí.

A co víc – uhlí vám dá výhřevné teplo, zatímco solární panely „jen“ elektřinu. Abyste si ji mohli plně vychutnat, budete potřebovat elektrický vařič (ne levná kamna), žárovky, nabíječky a dobíjecí baterie nebo teplomet.

Jinými slovy, zvyšuje se počet nákladných věcí, které nejsou na africkém venkově právě k dostání, a na které místní nemají peníze. Nehledě na to, že v případě jejich poruchy se kvalifikovaného servisu nedočkáte, a vaše pořizovací náklady na nějakou spotřební či užitkovou elektroniku přijdou vniveč.

Zatímco v mnoha bodech původního obsáhlého článku se argumentace Peabody Energy vlekla, tohle se jim nechat musí. Uhlí rozhodně nebude jedinou budoucností Afriky, ale zrovna tak jí nebudou „jen“ obnovitelné zdroje. Proč?

Solární energie se postará o to, aby v chýších a chatrčích svítila žárovka, pod kterou si malý africký školáček může psát úkoly a připravovat se tak na lepší budoucnost. To je obraz mediální zkratky, který všichni dobře známe.

Jenže solární energie, která jej připraví na budoucnost, se nepostará o jeho přítomnost. Alespoň ne tak, jako uhlí. CleanTechnica nyní na tuto už téměř tři léta starou kauzu navazuje určitým „doznáním“.

Píše: Ano, solární energie je bezpochyby správně identifikována jako potenciálně nízko-nákladový zdroj a vysoce-efektivní prostředek poskytování elektřiny. Ale jeho zavádění do vzdálených a izolovaných oblastí venkova afrických zemí zcela selhává.

Důvodů je celá řada. Počínaje minimálními finančními zdroji místních, až po specifika afrického trhu, kdy je prakticky každou komunitu zapotřebí brát jako svérázný originál.

Zejména dodavatelé solárních řešení ze Západu pak naráží na neřešitelné bariéry, které vychází z rozmanitosti afrických podmínek. Příklad? Střechy venkovských domácností rozhodně nejsou unifikované podle státních norem, takže osadit je solárními panely je i čistě fyzická překážka.

Investoři jsou tu a tam ochotni posečkat se splácením investic, ale rozhodně to nevypadá tak, že po roce od instalace jsou už místní za vodou, a mohou si dovolit splácet solární instalaci (stále dražší, než neekologické uhlí). Navíc téměř každá vesnice zaujímá vůči charitativním projektům OZE odlišné stanovisko.

Docentka Obchodní fakulty Oregonské státní univerzity, Inara Scott, to popisuje slovy: „Přijít do Afriky s tím, že ji během několika let snadno změníte s pomocí obnovitelných zdrojů je bláhové. Pohybovat se na tomto trhu vyžaduje velkou flexibilitu, a přežít tu s podnikatelským záměrem je zásadním způsobem odlišné od běžného komerčního prostředí, na které je většina dodavatelů i investorů zvyklá.“

Že to rozvojovým plánovačům v Evropě nebo USA na papíře funguje? Scottová se také dotýká toho, že lidé z izolovaných oblastí nejenže nemají přístup k trhu, ale ani k informacím nebo dotacím. O většině motivačních pobídek se tak stejně lidé nemají šanci dozvědět.

„Pokud se budeme pohybovat na úrovni off-grid sítí, je tu poptávka po extrémně malých dodávkách. Tak malých, že jsou vzhledem ke své vzdálenosti od sídla dodavatele vlastně nevýhodné,“ říká Scottová.

S přístupem „vy platíte, my dodáme“ tu prostě nepochodíte. „Jestli jen přijdete do Afriky s tím, že nabízíte nějaký produkt, který na základě generování čisté a obnovitelné energie zlepší život místních, tak ho tu neprodáte.

Zavádění solární energetiky na africký venkov, stejně jako do řady rozvojových zemí po celém světě, je v první řadě sociální podnikání. Není to byznys, je to snaha o udržitelnou budoucnost a boj s chudobou.“

Solární energie, které zvyšují kvalitu života v odloučených osadách a uzavřených komunitách kdesi na africkém venkově, jsou dobrou reklamou na ekologický produkt, ale reklamou zacílenou na západní trh.

Tomu africkému zatím vévodí uhlí, protože to je místním pořád dostupnější. A teprve až se investoři a dodavatelé solárních řešení sžijí s myšlenkou, že rozvoj solární energetiky v Africe ještě nějakou dobu bude jen o charitě a nikoliv o podnikání, začnou tu obnovitelné zdroje pomáhat i těm skutečně potřebným.