Globální zemědělství v roce 2025: Jak ušetřit vodu?

Vody není nikdy dost. A ve světě, jehož rostoucí obyvatelstvo je závislé na vodou zavlažovaném zemědělství, se stává nedostatek této životodárné tekutiny narůstajícím problémem. Jak tedy uživit deset miliard lidí, a přitom se vyhnout „zavlažovací krizi“, očekávanou Organizací spojených národů k roku 2025?

Při pohledu na „Modrou“ planetu Zemi z vesmíru se nemůžeme ubránit rozpakům. Nedostatek vody? Vždyť je skoro všude! Přesto jen zlomek dostupné vody z celkové nabídky je využitelný pro lidstvo a potažmo pro zemědělství.

Jen 3 % vody je totiž sladké, a i z tohoto relativně malého podílu je 75 % objemu vázáno v ledovcích. A i z toho mála, co je k dispozici, už dnes dvě třetiny spolkne žíznivé zemědělství.

Uživit deset miliard lidí bude vyžadovat nejen produktivnější zemědělství, ale také pravděpodobně větší přísun vody. Pohled na to, jakým způsobem s ní hospodařit, se může různit.

Jak uvádí například CNN, jedním ze slibných trendů v zastavěných a městských oblastech pro malo-zemědělství je pěstování rostlin zavlažovaných vodním aerosolem. Mlžný opar v uzavřeném prostředí je totiž tvořen pouhým zlomkem objemu běžné zálivky. Nahradit ji aerosolem může znamenat (při zachování stejného výsledku) úsporu až 95 % objemu vody.

Tento novátorský model pěstování rostlin je ale jen okrajovým výstupem globálního zemědělství. Skutečným přínosem by pak mohlo být tzv. suché pěstování.

Jedná se o komplexní přístup k pěstování rostlin, který sice tolik neklade důraz na velko-kapacitní produkci, ale o to více sází na úsporu vody. Základem tohoto systému je zadržování vlhkosti v půdě, s pomocí mulčování a povrch půdy zakrývajících rostlin. Z ní pak vyrůstají i ty rostliny, které bychom rádi zkonzumovali.

Nezbytným prvkem tohoto systému je důsledná péče a příprava půdy, kompostování a absence umělých hnojiv, které by půdu narušovaly. Suché farmy také pracují s terénem: jsou často položené ve svazích nebo na terasách, kde mohou využívat přirozeného splachu a sestupu vlhkosti půdními horizonty. Že to zní až příliš exoticky? Na stejném principu už tisíce let fungují vinice (nejen) ve Francii.

Ne každá plodina se ale hodí na každý kontinent a do všech podmínek. Většinou pak musíte určité rozdíly v ekologickém komfortu vynahrazovat právě umělou zálivkou nebo přihnojováním a změnou chemismu půdy.

„Jsou prostě důvody pro to, nepěstovat určité rostliny tam, kam nepatří,“ říká Tod Mostero, kalifornský zemědělec. Zajímavým a slibným modelem jsou i takzvané „dvojité kořeny“. V tomto případě jsou kořeny jedné rostliny rozděleny do dvou svazků, a zálivka je směřována střídavě na každý svazek.

Rostlina s polovinou příjmu „vyžije“, a ztráty vody do půdy či odparem jsou menší. „Do zcela jiného světla se ale tato praxe dostává při pěstování rýže,“ podotýká Bill Davies, agronom z Lancasterské Univerzity.

„Rýže totiž potřebuje ke svému pěstování nepochopitelně směšné množství vody. Prakticky třetinu vody, spotřebovávané k zemědělství na celé planetě. Dělení kořenů by mohlo zajistit, aby ho spotřebovávala jen půlku. Víte, systém globálního zemědělství se musí změnit. Víme jak, teď musí zareagovat samo zemědělství.“