Ve stínu tsunami: rozvoj nukleární energetiky v jihovýchodní Asii

Tragédie ve Fukušimě proměnila pohled celého světa na stávající bezpečnost jaderné energetiky Od roku 2011 se zpřísnila bezpečnostní mechanismy, ale umístění postavených elektráren změnit nelze. Právě na tento poznatek narazil společný tým belgických a španělských vědců, kteří přicházejí s alarmujícím tvrzením: 23 jaderných elektráren po celém světě, dohromady 74 reaktorů, se vyskytuje v oblastech se zvýšeným rizikem opětovného výskytu tsunami.

Titulky o fukušimském neštěstí sice vymizely z novin, ale ne tak průvodní příčina: obrovské vlny tsunami, jež si obvykle spojujeme s poničenými městy na pobřeží. Jejich výskyt lze totiž jen velmi těžko předvídat, a případné předpovědi ponechávají jen málo času na efektivní reakci.

Zatímco Německo a Japonsko vyhlásily odklon od jaderné energie, Čína se atomu nebojí. Ostatně, je to právě čínský kolos, jež v současné době staví 27 z 64 po světě budovaných nukleárních reaktorů. Problémem je, že hned devatenáct zařízení stojí v rizikových oblastech.

„Umístění jaderné elektrárny není jen věcí jednoho „hostitelského“ státu, ale také zemí okolních, které by v případě nežádoucího úniku radioaktivity byly také zasaženy,“ říká Joaquín Rodriguez-Vidal, vedoucí autor studie s příznačným názvem „Natural Hazards“ (Přírodní nebezpečí).

Rodriguez Vidal, který je výzkumníkem na Ústavu geodynamiky a paleontologie na univerzitě ve španělské Huelvě spolu se svými kolegy načrtl mapu rizikových míst, kde již stojí anebo se staví nové jaderné elektrárny.

Vyčteno z této mapy, stojí celkem třináct funkčních elektráren (s devětadvaceti reaktory) v záplavovém území, další čtyři s dvacítkou reaktorů je dnes kapacitně rozšiřováno o devět reaktorů, ve výstavbě je sedm dalších elektráren, jež budou hostit šestnáct reaktorů.

„Samozřejmě, že tamní inženýři neponechávají věci náhodě, a při stavbě počítají s nejrůznějšími rizikovými scénáři, například zemětřesením a seizmickými aktivitami“ vysvětluje Vidal. „Ale jen málokde se počítá s nepředvídatelným faktorem, intenzivním tsunami, tak jako ve fukushimské Daichi.“

Problém je, že při plánování konstrukce nukleárního zařízení je zapotřebí předvídat „nepředvídatelné“. „Možnost vzniku zemětřesení a tsunami je těžké předpovědět, ale není to nemožné,“ vysvětluje Manuel Rodríguez-Llanes, výzkumník z belgické univerzity v Leuven.

„Je zapotřebí vycházet z historického, archeologického a geologického kontextu vybrané lokality. My jsme učinili jen první krok, vymezili jsme rizikové oblasti.“

Mezi ty patří celé západní pobřeží Spojených států, španělsko-portugalské pobřeží atlantického oceánu, severoafrické břehy a pochopitelně, tektonicky aktivní „horká“ oblast pobřeží jihovýchodní Asie.

Japonsko by do roku 2030 rádo odstavilo všechny své reaktory, ale nejprve musí najít vhodnou energetickou alternativu. Země nemůže zůstat bez proudu, i když je zde ohroženo sedm elektráren s devatenácti reaktory.

Podobně jsou na tom i v Jižní Koreji, kde se v záplavovém pásmu vyskytují dvě elektrárny s pěticí reaktorů, nebo Indie se dvěma a Pákistán s jednou.

„Dopad případných katastrof se s časem stupňuje, protože jsme s potřebou energie stále více propojeni,“ shrnuje výsledky práce Debarati Guha-Sapir.

„Podmořské zemětřesení z roku 2004, jež sesuvem půdy vyvolalo vlnu tsunami, to byla krutá leč cenná lekce. Tehdy bylo postiženo 230 000 lidí ve čtrnácti zemích, a vyvolala vlnu třicet metrů vysokou.

V případě Fukushimi se jednalo o „štěstí v neštěstí“ – pokud by se podobná událost stala v jiné jihoasijské zemi, která není natolik technicky vyspělá, byly by následky pro celý svět mnohem horší.“