Biopaliva – méně skleníkových plynů, jinak srovnatelná s benzínem

V poslední době se hodně mluví o biopalivech, leč většina zdrojů poněkud jednostranně adoruje výhody, aniž by se podrobněji zabývala dalšími dopady na životní prostředí. Studie, pod kterou je podepsána EMPA (Švýcarské federální laboratoře pro materiálové vědy a technologie), pak působí jako osvěžení přinášející do debaty o „výhodnosti“ a „ekologické prospěšnosti“ biopaliv notný rozruch. Výsledky ukazují, že jen nemnoho biopaliv je k životnímu prostředí šetrnější než třeba benzín.

Poptávka po palivu šetrném vůči životnímu prostředí nastartovala celosvětový boom pěstování tzv. „energetických plodin“. Kontroverze vychází v první řadě z diskuze, zda je vůbec výroba biopaliv obhajitelná z ekologického hlediska.

Připomíná se často negativní dopad jednodruhových plantáží na okolní faunu a flóru, konkurence energetických plodin vůči pěstování potravin, problematika nadměrné závlahy a také eutrofizace. Proto se EMPA ve spolupráci se švýcarským Ministerstvem pro energetiku (BFA), výzkumným ústavem Agroscope (ART) a institutem Paula Scherrera (PSI) rozhodla pro důslednější porovnání.

V rámci zhodnocení jednotlivých pěstovaných druhů, jejich benefitů a záporů při procesu zpracování, vlivu na životní prostředí, ale i náročnosti transportu do cílové destinace dospěli k překvapivým závěrům.

Většina biopaliv sice napomáhá ke snižování emisí skleníkových plynů, ale současně vede ke znečištění životního prostředí – ať už vody nebo půdy. Přímo ve zprávě pak stojí „Většina biopaliv tak nakonec převyšuje svůj pozitivní dopad negativy: méně skleníkových plynů je převáženo znečištěním vznikajícím při samotné produkci plodin.“

Pouze minimum biopaliv je skutečně v konečném srovnání „ekobilance“ lepší, než tradiční fosilní paliva. Nejlépe si stojí bioplyn, získávaný z rozkládajících se zemědělských odpadů.

U jiných, jako u bioetanolu, záleželo velmi na konkrétním způsobu zpracování – ve zprůměrovaných výsledcích byl bio-líh hodnocen stejně jako benzín. Na obdobné studii se EMPA podílela už v roce 2007, ale tehdy dospěla ke značně rozdílným výsledkům, oproti dnešku.

Vědci připouštějí, že „podcenili efekt přeměny přírodních oblastí na plantáže v celkové bilanci skleníkových plynů“, konkrétně množství uhlíku, které se uvolní do ovzduší při vytvoření nové plantáže, například na místě bývalého pralesa.