Osmotické elektrárny – nový převratný zdroj energie?

Australská Griffith University (AGU) přináší pro někoho možná nečekanou odpověď na otázku, kde hledat nové zdroje energie. V místech, kde řeky ústí do moří!

Prototyp osmotické elektrárny v Tofte (Hurum) v Norsku tamní společnosti Statkraft. Jako první svého druhu na světě byla otevřena v roce 2009. foto: Bjoertvedt, licence CC BY-SA 3.0
Prototyp osmotické elektrárny v Tofte (Hurum) v Norsku tamní společnosti Statkraft. Jako první svého druhu na světě byla otevřena v roce 2009. foto: Bjoertvedt, licence CC BY-SA 3.0

A proč právě tam? Na úrovni brakické, polosladké-poloslané vody lze totiž přirozeně těžit z rozvrstvení gradientu salinity, a v důsledku toho snížit závislost na fosilních zdrojích paliv a současně vylepšit procesy odsolování mořské vody.

S myšlenkou, že každé ústí řeky do moře představuje „přírodní“ elektrárnu, přichází tým profesora Charlese Lemckerta (AGU). Již dlouhou dobu se v laboratořích zabývá energetickým potenciálem, který je spjat s mísením vody o různém stupni salinity.

V principu pak zkoumá technologii procesu, jež je ve světě znám jako tlaková zpětná osmóza (Pressure Retarded Osmosis, PRO).

Tuto technologii v různé míře využívají například buňky rostlin, a v upravené formě se s ní pracuje během procesu odsolování vody. I základem PRO je systém polo-propustných membrán, které oddělují vody o různé koncentraci rozpuštěných solí.

Povrchového tlaku a napětí je zde ale využito k pohonu podtlakových turbín, které jsou schopny generovat elektřinu. V konečném důsledku, převedena do patřičného měřítka, ale představuje proces umožňující získat energii bez zbytečných emisí oxidu uhličitého.

„Austrálie disponuje celou řadou zdrojů přirozených solných roztoků, například slanisky a slanými vnitrozemskými jezery, případně odpadní solankou či podzemními zdroji slané vody, jež mohou být přečerpávány a využívány během tohoto energeticky zhodnocujícího procesu,“ píše Lemckert ve zprávě „Síla gradientů salinity, Australský příklad“. Za obecně nejlepší řešení ale považuje budování osmotických elektráren poblíž oceánu, tam kde řeky ústí do moře.

Osmotická elektrárna by sice nebyla úplné perpetum mobile, ale vzhledem k povaze zdroje energie se dá systém považovat za téměř uzavřený. Odsolovací zařízení, které by na pomezí sladké a slané vody získávalo pitnou vodu, by totiž bylo poháněno energií získanou ze solanky, vlastního odpadního produktu odsolovacího procesu.

Sdílet: