Osmotické elektrárny – nový převratný zdroj energie?
Australská Griffith University (AGU) přináší pro někoho možná nečekanou odpověď na otázku, kde hledat nové zdroje energie. V místech, kde řeky ústí do moří! 
A proč právě tam? Na úrovni brakické, polosladké-poloslané vody lze totiž přirozeně těžit z rozvrstvení gradientu salinity, a v důsledku toho snížit závislost na fosilních zdrojích paliv a současně vylepšit procesy odsolování mořské vody.
S myšlenkou, že každé ústí řeky do moře představuje „přírodní“ elektrárnu, přichází tým profesora Charlese Lemckerta (AGU). Již dlouhou dobu se v laboratořích zabývá energetickým potenciálem, který je spjat s mísením vody o různém stupni salinity.
V principu pak zkoumá technologii procesu, jež je ve světě znám jako tlaková zpětná osmóza (Pressure Retarded Osmosis, PRO).
První osmotická elektrárna na světě spuštěna v Norsku
Nový obnovitelný zdroj energie: sůl
Lockheed Martin vynalezl revoluční technologii odsolování vody
Tuto technologii v různé míře využívají například buňky rostlin, a v upravené formě se s ní pracuje během procesu odsolování vody. I základem PRO je systém polo-propustných membrán, které oddělují vody o různé koncentraci rozpuštěných solí.
Povrchového tlaku a napětí je zde ale využito k pohonu podtlakových turbín, které jsou schopny generovat elektřinu. V konečném důsledku, převedena do patřičného měřítka, ale představuje proces umožňující získat energii bez zbytečných emisí oxidu uhličitého.
„Austrálie disponuje celou řadou zdrojů přirozených solných roztoků, například slanisky a slanými vnitrozemskými jezery, případně odpadní solankou či podzemními zdroji slané vody, jež mohou být přečerpávány a využívány během tohoto energeticky zhodnocujícího procesu,“ píše Lemckert ve zprávě „Síla gradientů salinity, Australský příklad“. Za obecně nejlepší řešení ale považuje budování osmotických elektráren poblíž oceánu, tam kde řeky ústí do moře.
Osmotická elektrárna by sice nebyla úplné perpetum mobile, ale vzhledem k povaze zdroje energie se dá systém považovat za téměř uzavřený. Odsolovací zařízení, které by na pomezí sladké a slané vody získávalo pitnou vodu, by totiž bylo poháněno energií získanou ze solanky, vlastního odpadního produktu odsolovacího procesu.
Zajímalo by mě, kolik výkonu můžou trvale dodávat? V roce 2009 měla společnost Statkraft 4kW zdroj a jak je to teď?
Také by mne to zaímalo, nějakou zprávu jsem viděl, nevím, jestli to byla ta konkrténě zde zmiňovaná, ale byly tam zajímavé informace o potenciálech jednotlivých koncentrací roztoků.
Stejně si ale mslím že naha o vytvoření tlaku pro turbínu je to co tyto elektrárny kompilkuje. Solanka se musí do systému vtláčet aby bylo dosaženo tlaku na výstupí turbíně. Navíc tento tlak brání přestupu sladké vody, (nehlededě na zanášení membrán).
Myslím že by šla turbína instalovat i do podtlaké části, odkud by byla sladká voda odsávána, ale to by nás limitovalo na spád menší než je deset metrů, možná sedm. Ale pořád by to bylo mnohem lepší než nic. Problém toho ale vždy bude nutnost prvně separovat sladkou a slanou vodu => malé přehrady v ústí, zanášení membrán => siltrace nebo jen některé řeky. Ale je to možnost jak zajisti napouštění mrtvého moře a přitom zajistit aby nedošlo ke kontaminaci vdou ze Středozemního nebo Rudého moře.