Harvard přichází s bioplasty vyrobenými z krevet

Už dávno neplatí, že garnáti a krevety jsou pochoutka labužníků. Ve střední Evropě budou pravda čísla trochu odlišná od přímořských států, ale například ve Spojených státech připadá ročně 1,5 kilogramu zkonzumovaných korýšů na jednoho obyvatele.

Konkrétně v USA navíc nestačí domácí odlov pokrýt spotřebu, a tak je zapotřebí ještě 180 000 tun garnátů a krevet dovážet ze zemí Latinské Ameriky. Zůstává jen otázka, co se všemi těmi slupkami, krunýři a nožičkami.

A právě na ni se pokusili najít odpověď studenti Harvardské univerzity, Javier Fernandez a Don Ingber. Oba, coby doktorandi Wyssova institutu Biologicky inspirovaného inženýrství, začali bádat nad tím, jak pro stovky tun nevyužitého kuchyňského odpadu z korýšů najít co nejoptimálnější využití.

Krunýřky, které před konzumací tak pracně odloupáváme, jsou totiž tvořeny mechanicky tuhým polysacharidem, chitinem. A z něj není zase tak těžké, vzhledem k množství dostupného materiálu, izolovat chitosan, který je možné průmyslově využít.

„Prakticky pořád zaznívá ze strany průmyslu volání po nových udržitelných materiálech,“ říká Ingber. „A přitom desítky tun schránek korýšů končí ve spalovnách a na skládkách. Chitosan, izolovaný z garnátů a korýšů je unikátní přírodní materiál, se kterým se dá překrásně pracovat.“

Je levný, ekologický, přírodní, biodegradabilní. A jak doplňuje Ingber: „Je vhodný pro masové zpracování a nalezne využití v řadě průmyslových aplikací.“

Aby oba studenti Harvardu demonstrovali, k čemu všemu by se dal chitosan izolovaný ze schránek korýšů využít, vytvořili jednoduché formy do kterých „odlévali“ materiál, který pojmenovali “shrilk“.

Vytvořili sadu obalů – sáčků, tašek, krabic na jídlo, přenosek na vajíčka – a také jednorázové sklenice a kelímky. K dispozici jsou v různém barevném provedení i v tvarových proporcích.

Podstatnou výhodou těchto výrobků je, že i když funkčně nahrazují plasty, v životním prostředí nedokáží přetrvávat zdaleka tak dlouho. „Nemusíte se bát nějakého usazování ve vodě, nebo odpadků unášených větrem po celé zemi,“ říká Ingber. „Plasty vyrobené ze shrilku se v přírodě rozloží během dvou týdnů, a fungují jako organické hnojivo.“