Kedjom Keku a výukové centrum v Kamerunu

Životní rytmus obyvatel Kejdom Keku, jedné z horských oblastí v Kamerunu, plyne pozvolným tempem už stovky let. Tradiční osídlení, které je silně vázáno na zemědělství, se odráží i na utváření okolní krajiny. Mladý architekt Jindřich Ráftl z ateliéru R/FRM studio, navrhl a podílel se na realizaci výstavby Výukového centra.

Projekt byl připraven v roce 2011, a realizován o rok později. zdroj: CBarchitektura.cz
Projekt byl připraven v roce 2011, a realizován o rok později. zdroj: CBarchitektura.cz

Výsledná stavba, která je zajímavá hned z několika hledisek, má především odrážet udržitelnost a rozvoj, a také přirozeně svou „účelnou trvalostí“ inspirovat místní farmáře k usazení na jednom místě.

Právě zmíněný podnět, inspirace k usazení se na jednom místě, je jedním z důvodů, proč je Ráftlův projekt „Výukové centrum v Kejdom Keku, Kamerun“ tak výjimečný.

Reaguje totiž přímo na nepříliš typický požadavek, se kterým se obvykle nemusí architekti vyrovnávat. Řešit problematiku střídavého zasídlení a „shifting agriculture“ obvykle absolventi architektury nemusí. Kamerun, a konkrétně kopcovitá oblast Kejdom Keku (volně přeloženo jako „lidé z lesa“), se ale vyznačuje nejedním lokálním specifikem.

V celém hornatém regionu funguje silná tradice k výstavbě z lokálně dostupných materiálů, konkrétně z jednoduchých nepálených hliněných bloků. Zmíněná jednoduchost má své opodstatnění:

Farmáři, kteří hospodaří na fragmentech pralesa, přemísťují po pár sezónách svá pole, a s tím přesouvají i svá obydlí,“ popisuje Ráftl. „Vykopou v zemi díru, hlínu dají do forem, nechají uschnout na slunci, na střechu natrhají suchou trávu. Obydlí mají hotové za pár dní a žijí v něm, dokud je pole úrodné. Poté se přesunou na nové místo, kde vypálí další kus lesa, zasadí brambory, opět tam chvíli farmaří a tak to jde stále dokola.“

Tradiční mechanismus zemědělství a přesunu vesnic však vede k pokročilému odlesňování, a v konečném důsledku k likvidaci místní biologické rozmanitosti v celé bamedské vysočině. Zemědělci a farmáři nejsou ničím „poutaní k půdě“.

Proto by pevná a stabilní budova Výukového centra mohla pomoci lidem usadit se na jednom místě, a takříkajíc zapustit kořeny. „A tím pochopitelně omezit i další likvidování pralesa,“ dodává Ráftl.

Základní konstrukci stěn tvoří dřevěné rámy vyplněné hlínou, ukládanou a pěchovanou v posuvném bednění a vyztuženou bambusovým výpletem. „Složení hliněné směsi bylo vyladěno experimentováním přímo na místě,“ doplňuje Ráftl, který se spolu s kolegy Janem Mastníkem, Martinem Mikešem, Vladimírem Vacátkem a kamerunskými pracovníky přímo podílel.

Hlína se těží v okolí blízkého potoka, ze stejného místa pocházejí kameny do základů.“ Na střešní plášť je z důvodu trvanlivosti použit pozinkovaný vlnitý plech. Podhled krovu nad terasou tvoří rohože ze štípaného bambusu, které umožňují větrání vnitřních prostor na principu volného proudění vzduchu.

Sdílet: