Vědci chtějí z krevet vyrábět silonové punčochy

Krevetky, ráčci, humři. Luxusní mořské pochoutky, plody moře, které však mají jeden nepříjemný vedlejší dopad. Jejich konzumace je podmíněna vznikem velkého množství odpadů, schránek a tuhých částí těl, které až donedávna neměly v Evropě dalšího využití. Vědci se proto nyní pokoušejí z těl krunýřů vytvářet jednoduché polymery, využitelné v průmyslu.

Česká republika pravda mořem neoplývá, a tak celkový úhrn produkce odpadů z restaurací s mořskými specialitami nedosahuje horentních výšin. V pobřežních krajích je ale situace dost odlišná.

Statistické oddělení Organizace pro výživu a zemědělství, FAOSTAT, odhaduje v těchto končinách roční produkci okolo 750 000 tun. To už je pořádná hromada krunýřů, nožiček a klepítek, které nemají jiné využití.

Zdálo by se, že když jsou tyto zbytky „přírodního“ původu, nebudou životní prostředí nikterak zatěžkávat. Přesto je tomu naopak. Organické zbytky humrů a garnátů slouží jako ideální líheň pro patogenní bakterie.

Spálit? Ne!

Dosavadní zpracování tohoto specifického druhu odpadu fungovalo na bázi spalování, které bylo velmi nákladné, už kvůli nízké hořlavosti materiálu.

V Asii, kde je konzumace korýšů rozšířena v mnohem větší míře, však mají přístup, který se stal zajímavou inspirací pro Evropu. Korýši, respektive jejich prázdné schránky, jsou přetvářeny na chitosan, komerčně využitelnou surovinu.

Lze ji aplikovat v řadě odvětví: od biopesticidu, přes výrobu medikamentů pro tkáňový inženýring, až po mikrobiologii, při inhibici enzymů. Evropští korýši jsou ale odlišní – jejich schránky obsahují znatelně větší množství uhličitanu vápenatého, a tak asijský přístup není možné aplikovat ve stejné míře.

Zájem má i EU

Lars Wiemann z německého Fraunhoferova institutu však vidí ve zbytcích mořských plodů další šanci. Díky grantu, placeného z fondů EU, rozjel projekt nazývaný ChiBio. V laboratořích biotechnologického výzkumného centra ve Straubingu rozebírá schránky korýšů doslova na základní kameny, monomery. Ty jsou prekurzory jednoduchých plastů. Prakticky by tak bylo možné začít nahrazovat dosud nezbytnou surovinu, ropu, odpadky z mořských lahůdek.

„Rádi bychom tu vybudovali prototyp biorafinérie, která by v sobě slučovala jednotlivé procesní fáze rozkladu a výroby,“ říká Wiemann. „Potřebujeme bioodpad, bohatý na chitin, který bychom rozkládali na jednoduché monomery, využitelné v polymerovém průmyslu.“

V případě humrů a krevetek by se nejčastěji jednalo o monomer glukosamin. Z něj by se následně daly vyrábět jednoduchá vlákna, například pro nylon nebo polyester.

Najdou se i kritici

Projekt má pochopitelně i své kritiky. Ti upozorňují na zjevnou náročnost celého procesu rozkladu a přeměny, která nečiní projekt právě životaschopným, alespoň ne z hlediska nákladů.

Jak připomíná Montarop Yamabhai, Wiemannův kolega: „K tomu, aby byla tato přeměna zajímavá ekonomicky, potřebovali bychom z moře vylovit mnohem více korýšů, anebo je modifikovat tak, abychom z jejich schránek extrahovali maximum kvalitních chitinových derivátů.“

Ekonomická únosnost, či spíše výtěžnost projektu, trápí i profesora Wiemanna. Připouští, že prozatím vyřešil otázku, co s evropským korýšovitým odpadem, ale dodává: „Pokud není myšlenka finančně průchozí, budeme se muset vrátit zase zpátky na začátek.“