Historické mapy osvětlují správu říčních kanálů v Číně

Nález dvou desítek historických map z jihozápadní čínské provincie Jün-nan osvětluje, jak významně se lidé podepsali na tváři zdejší krajiny a jak pomáhali spoluvytvářet funkční síť říčních kanálů. Ty až donedávna zásobovaly odlehlejší regiony vodou.

Se stavbou první sítě vodních kanálů, které sloužily k zavodňování a také jako důležité obchodní trasy, začal už bájný Čchin Š’chuang-ti ve třetím století před naším letopočtem. Během dalších tisíciletí vzniklo zcela mimořádné dílo, které udivuje svým rozsahem dodnes.

V případě kanálů v provincii Jün-nan se však už od poloviny devatenáctého století nedá hovořit o „síti“. Neudržovaná koryta se pozvolna zanáší a vytváří spíše slepá ramena, bažinatá koryta a mokřiny.

Důležitou souvislost mezi prací místních obyvatel a udržování splavnosti kanálů odhalil až nález starých map, na kterém se podíleli výzkumníci z britské Univerzity v Hertfordshiru.

Objevené kartografické záznamy totiž v sobě kombinují jak čistě místopisné údaje s informacemi o stavu jednotlivých vodotečí a kanálů, jejich hloubce a splavnosti, tak i s údaji o lokální správě, která má zajišťovat jejich údržbu.

Závlahové kanály v provincii Jün-nan, které spolu s řekou Miju vytvářejí páteř tamního zemědělského hospodaření, měli totiž místní lidé dříve doslova na starost.

Popisky v mapách zaznamenávají, která část břehu či toku náleží konkrétnímu zemědělci, a ten je povinován pak na vlastní náklady a s vynaložením vlastních zdrojů udržovat svůj vodní úsek splavný a nezanesený. Kdo není schopen zajistit odbahňování toku, tomu je pozemek v následujícím roce odebrán.

Součástí map jsou i „pohotovostní“ instrukce, které můžeme chápat jako jakési mobilizační povodňové plány. V nich je zaznamenáno, které vesnice se budou v případě povodňové situace podílet na odstraňování škod na zavodňovacím systému.

Doktor Darren Crook z hertfodshirské univerzity k tomu poznamenává: „Na těch mapách je jednak zarážející jejich srozumitelnost, protože podle nich se dokázal zorientovat a rozdělit práci každý „správce“, aniž by musel mít právě inženýrské vzdělání. Rozhodně zajímavé je ale vidět i rozsah, v jakém dokázaly tisíce lidí pracovat na proměně svého životního prostředí.“

Na předělu sedmnáctého a osmnáctého století došlo v Číně k dramatickému navýšení poptávky po zemědělské půdě. Lidé začali hospodařit i na terasovitých polích v horských oblastech. Následná eroze půdy, a její splachy do říčních kanálů, pak způsobili výrazné navýšení hladiny v dolní části toku.

Lidé kolem řeky Miju, ústící do jezera Erhai, se tak museli začít velmi intenzivně starat o pročišťování koryta a vrstvení hrází. „Úžasné na celé dělbě práce bylo, že postupovala proti proudu, a každý tak musel pracovat na své „sekci“ v přesně stanovený čas,“ dodává Crook.

Podle Crooka pak navíc dvanáct sekcí jím sledovaného zmapovaného úseku přesně odpovídá „technickému“ řešení na zásobování vody, jaké by bylo zvoleno i dnes. Čína se dlouhodobě potýká s nedostatkem vody, včetně provincie Jün-nan, a možná nastane čas k oprášení historických plánů z poloviny devatenáctého století.