Rebelové moderní architektury dělají z měst lepší místa pro život

Časopis Guardian nakousl v srpnovém čísle ožehavé téma nekonformních architektů, kteří pramálo hledí na nařízení a stavební zákony, zatímco se snaží udělat ze světa lepší místo pro život.

Plovoucí škola v lagoském zálivu Makoko, nebo rovnou celé plovoucí město? Zdroj: Kunlé Ayedemi
Plovoucí škola v lagoském zálivu Makoko, nebo rovnou celé plovoucí město? Zdroj: Kunlé Ayedemi

Společná jim je snaha maximálně využít lokální potenciál cílových oblastí, navrhovat domy pro klienty, kteří si nikdy na vlastní dům a architekta nenašetří, a samozřejmě, neúnavně pracovat „hlavou“ na zlepšení stavu životního prostředí i životní úrovně obyvatel.

Je to více než padesát let, co Winston Churchill poznamenal: „Budovy nás ovlivňují. Odráží naše kulturní hodnoty a formují naše chování. Nejprve jsme my vystavěli budovy, a teď budovy tvarují nás.“ Hluboká myšlenka britského státníka by si podle slov některých architektonických rebelantů ale zasloužila doplnění.

Vzhled a tvar je dnes postaven nad účel, estetika se dnes cení více, než sociální potřebnost a vlastní užitečnost.“

A kde se dostává konvencemi nespoutaná architektura do konfliktu nejčastěji? V rozvojových zemích. Tam, kde estetika, vzhled nebo tvar budou ještě dlouho na posledních příčkách dlouhého seznamu životních priorit místních obyvatel. V centra nigerijského Lagosu se na pobřeží nachází jeden z největších afrických slumů, Makoko.

S jistou nadsázkou se mu přezdívá „africké Benátky“, protože stojí doslova na vodě. Kdo by měl zájem investovat energii a čas do návrhu školy pro děti 300 000 místních obyvatel? Vždyť přeci žijí v chatrčích, které oficiálně neexistují, na půdě, kterou nevlastní. Přesto tu Kumlé Adeyemi navrhl postavit základní školu z bambusu plovoucí na barelech.

Plovoucí škola by neobstála před přísnými evropskými kritérii stavebních komisí, ale Adeyemi postavil význam a potřebu existence školy ve slumu nad tato pravidla. Stal se rebelujícím architektem, stejně jako sevillský Santiago Cirugeda.

Ani toho neláká navrhování luxusních apartmánů. Proč také, v zemi, kde díky ekonomické krizi a masivní nezaměstnanosti stojí na půl milionu rozestavěných a opuštěných domů. Cirugeda dal dohromady tým dobrovolníků, které zaškolil v technikách „rychlého zabydlování“.

Dík jeho radám a nápadům, které jsou mnohdy za hranou zákona, nachází stovky lidí nové bydlení. Jistě pěstují si nelegálně zeleninu a ovoce na opuštěných městských pozemcích. Ale ještě včera to byli normální zaměstnaní lidé, ze kterých krize udělala nemajetné bezdomovce.

Ani pákistánská návrhářka Yasmin Lari nebude pamatována pro stavbu odbornou veřejností oceňovaných monumentů. To, že využila své schopnosti a znalosti k návrhu primitivních nouzových obydlí, kterých už stojí v jižní Asii na 36 000, jí však nezapomenou obyvatelé postižení povodněmi a zemětřesením.

Mezi rebely se řadí i zástupci jinak prestižního vietnamského studia Vo Trong Nghia, kteří nekompromisně odmítají zakázky, které prý neřeší aktuální problémy Asie. Nghia v současnosti patří mezi největší „bojovníky“ zelené architektury, která v městech absolutně chybí.

„To, že z rozlohy Ho Či Minova města tvoří jen 2,5 % zeleň, a že devět z deseti dětí pod pět let tu trpí dýchacími obtížemi není náhoda,“ tvrdí Nghia. Proto navrhuje ozeleněné vertikální stěny, střešní zahrady, práci s tradičním designem, který udržuje historickou kontinuitu a sází na přírodní materiály.

Rebelská architektura se většinou nedočkává ocenění, stejně jako její architekti. Ale na rozdíl od většinové estetické a tvarově oku lahodící architektury skutečně slouží lidem.

Sdílet: