V poušti Kalahari se testuje nejúčinnější solární systém

Když přijde na elektřinu vyráběnou s pomocí slunce, je vždycky první otázka směřována na efektivitu celého procesu. A projekt, na kterém se v jihoafrické části pouště Kalahari podílela švédská společnost Ripasso, si skutečně titul nejefektivnější solární elektrárny zaslouží.

Solární disky sledují dráhu slunce po obloze, aby si zajistily co nejlepší osvit. foto: Ripasso
Solární disky sledují dráhu slunce po obloze, aby si zajistily co nejlepší osvit. foto: Ripasso

Projekt v poušti Kalahari má hned dva neduhy. Tím prvním je, že nepřináší výrazně novou myšlenku ani technologii. Ve skutečnosti pracuje přesně na tom samém principu, s jakým přišel v první polovině devatenáctého století skotský inženýr Reverend Robert Stirling. A ten druhý?

Že už se prakticky čtvrtým rokem jedná „jen“ o testovací provoz, a ne plně zapojené zařízení. Pokud by ale padla otázka na efektivitu provozu, dosahuje účinnost celého systému 34 %. Třetina dopadající sluneční energie se tu mění na elektřinu a proudí přímo do sítě. To je téměř dvakrát tolik, než kolik zvládají konvenční solární systémy. V čem je tedy projekt Ripasso odlišný?

Jedná se o dvě malé solárně koncentrační elektrárny (s plochou zrcadla okolo 100 metrů čtverečních), které důmyslný počítačový systém a kloubový mechanismus neustále zaměřuje ve směru nejoptimálnějšího dopadu slunečních paprsků.

Zatímco jeden takový skleněný talíř je schopen generovat 75 MWh ročně, druhý a větší vytáhne až 85 MWh. Prakticky by tak dokázal jeden takový disk zásobovat celoročně osm amerických domácností, a ještě by zbylo něco na .

A pokud se budeme na Ripasso dívat okem emisní politiky, jeden talíř prakticky uspoří vznik 81 tun oxidu uhličitého (pokud to srovnáme s ekvivalentním výkonem uhelné elektrárny).

Za zmínku stojí i geneze celého systému, ke kterému se v roce 1826 dopracoval vynálezce Stirling. Ten se původně pokoušel vypracovat alternativu vůči monopolu parních strojů, a pracoval na bázi ohřívání a chlazení plynu v uzavřeném systému, než připadl na laciný zdroj energie.

Kvůli nedostatku materiálu a nedostatečné technické pokročilosti ale jeho vize usnula. Chopila se jí teprve až v roce 1988 švédská zbrojařská firma, která chtěla vyvíjet systém na rychlé dobíjení energie pro ponorky.

Odtud pak rozpracovaný mechanismus putoval ke zbrojařskému inženýrovi Gunnaru Larsonovi, který společnost Ripasso v roce 2008 založil. „Úplně nejlepší na tom bylo, když ke mně přišel můj nejmladší syn a řekl mi: Táto, jsem na tebe moc pyšný. Už se nemusím stydět říkat, že můj táta vymýšlí zbraně které zničí svět, že teď vymýšlí věci, které svět budou zachraňovat.“

Sdílet: