Lidstvo se blíží k limitům živočišné produkce

Velmi tiše překonala lidská populace další milník. Z hlediska potravinářské produkce to bylo letos poprvé, co chov ryb ve farmách předběhl množstvím chov skotu. Co ale znamená 66 milionů tun rybiny vedle třiašedesáti milionů tun hovězího? Podle organizace Earth Policy Institute (EPI) je to výrazné upozornění. Přibližujeme se totiž údajně k meznímu stavu: limitu možností přírodních zdrojů k získávání živočišných bílkovin.

Maso se brzy stane výjimečnou pochoutkou. Jak populace planety stoupá (2050 má dosáhnout 10 mld.), lidstvo se blíží k limitům živočišné produkce. foto: Petr Kratochvíl, licence public domain
Maso se brzy stane výjimečnou pochoutkou. Jak populace planety stoupá (2050 má dosáhnout 10 mld.), lidstvo se blíží k limitům živočišné produkce. foto: Petr Kratochvíl, licence public domain

Produkce rybích farem začala výrazně stoupat ve druhé polovině osmdesátých let, a tento příkrý trend se udržel až do současnosti. Podobnou růstovou křivku vykazuje i průmyslové rybářství a sportovní lov. Zatímco v padesátých letech to dohromady bylo jen 17 milionů tun, k dnešním dním je to již devadesát.

Lidstvo potřebuje nasytit, a živočišné bílkoviny začínají být alespoň teoreticky nedostatkovým zbožím. Rybí farmy mají sice vyšší pořizovací náklady, než ranče dobytkářů, ale dokáží produkovat více proteinů za kratší dobu, s levnějším provozem. Jenže ani ony nejsou nafukovací.

EPI varuje, že se lidstvo pohybuje na hraně. Podle jejich stanoviska již není možné doufat v trvalý nárůst produkce živočišných bílkovin z přírodních systémů, ať už ryb či skotu. Omezení prý vycházejí z infrastruktury systému.

Farem přibývá, produkce klesá

Produkce rybích farem má po několika letech spíše klesající tendenci, byť přibývá jejich počet. K udržení setrvalého výlovu je zapotřebí stále více prostředků (krmiva, paliva pro lodě), a farmáři musí vynaložit více energie, pokud chtějí dodržet své kvóty.

S chovem skotu je to podobné, byť limitace zde vychází z čistě prostorových možností. Přepásaní pastvin pak vede k degradaci půdy, které už není možné využívat k další, například zemědělské, produkci.

Co je podle EPI největší problém? Přetížení systému. Především to, že chov zvířat pro maso (ať už ryb nebo skotu) nevychází z racionálních hledisek. Jako příklad uvádí, že se drtivá většina rančů a pastvin nachází v místech s přirozeným výskytem travin – v USA, Argentině nebo Austrálii.

Rozumní hopodáři, kde jste?

Pokud by zdejší hospodáři chovali dobytek jen pro svou spotřebu, dalo by se prý stále hovořit o „rozumném“ hospodaření. Stejně tak, pokud by v Japonsku chovali ryby jen pro svou kuchyni. Jenže pokud má argentinské hovězí sytit i celou Evropu, stejně jako ryby z Asie zbytek světa, nestačí už místní podmínky stabilně zajistit vyrovnanou produkci. Dochází k narušení, degradaci a kolapsu.

Narušení „racionality“ vychází jednak z velké poptávky, ale také nerovnoměrného rozložení spotřeby. Zatímco průměrný obyvatel planety Země snědl v roce 1970 8,9 kilogramů hovězího, dnes je to dvounásobek. Přitom drtivá většina konzumentů stejků rozhodně nepochází z míst s odpovídajícím rozložením strávníků, Afriky nebo Asie.

EPI vidí určitou cestu právě v přechodu na „rozumné“ principy konzumace živočišných bílkovin. Jednotlivé státy, respektive jejich obyvatelé, by se měli zpět vrátit ke svým historicky úspěšně chovaným druhům – drůbeži a vepřovému – místo toho, aby toužili po exotických pochoutkách ze zámoří. Tím by se prý měl obnovit princip udržitelného hospodaření.

Souběžně s tím by se měly hledat alternativní cesty produkce a příjmu bílkovin (hovoří se o mlžích, krevetách, hmyzu), které by vykrývaly roční osmdesátimilionový přírůst obyvatel. A pochopitelně, lidé by měli slevit ze svých gastronomických požadavků, respektive vycházet z porozumění faktu, jak náročná je produkce mléka, vajec a masa.

Sdílet: