Australská farma uprostřed pouště vyrábí potraviny, vodu a elektřinu
Sluneční záření a spousta slané mořské vody. Víc unikátní jiho-australské skleníky Sundrop Farm nepotřebují. Nový model kombinovaného hospodaření ukazuje, co všechno je možné s obnovitelnými zdroji energie dosáhnout.
Jihoaustralské skleníky, vybudované dvanáct kilometrů od Spencerova zálivu, jsou v mnoha ohledech příkladem originálního agro-systému. Však byl také vyvíjen a testován na malých plochách odborníky od roku 2010.
V roce 2014 pak byla zahájena plošná konstrukce a od začátku letošního února je celé zařízení v provozu. Dvacet hektarů zdejší skleníkové farmy ke svému provozu nepotřebuje žádné pesticidy a hnojiva, nevyžaduje spotřebu fosilních paliv a dokonce není zapotřebí ani žádné úrodné zeminy nebo podzemních vrtů vody.
Výsledkem je pitná voda, čistá elektřina a 17 000 tun rajčat. A to přes to, že skleníky stojí v neúrodné poušti. „Je to praktický současný příklad toho, jak bychom mohli pěstovat zeleninu a ovoce v budoucnu,“ zaznívá v tiskovém prohlášení Sundrop Farm.
A výstupy projektu jim dávají za pravdu. Skleníky doslova stojí na vodě, která je sem přečerpávána ze zálivu. Se slanou vodou by se ale nedařilo pěstovat nic, kromě řas. Proto je načerpaná voda odsolována pomocí moderní technologie.
Systém reverzní osmózy a filtrace se však řadí mezi energeticky velmi náročné. O tuto stránku věci se ale stará koncentračně-solární farma, která svou rozlohou překrývá skleníky.
Celkem 23 000 odrazných ploch soustředí paprsky na 115 metrů vysokou centrální věž. Ta je schopna ve slunečný den vyprodukovat až 39 MW čisté energie. Mnohem víc, než kolik je zapotřebí na odsolování, provoz čerpadel a rozvodných systémů ve sklenících.
Skleníky jsou přitom důmyslně vystavěny tak, že jsou obtékány „čerstvou“ dosud soli nezbavenou mořskou vodou. Tento vnější okruh napomáhá chlazení klimatu ve sklenících.
Pouštní teplo by totiž bylo daleko za hranicí optima pro růst. Pěstované rostliny, které zde reprezentuje 180 000 keříčků rajčat, pak vyrůstají z umělého substrátu. Tím jsou kusy kokosových vláken, upravené do podoby vytlačených desek.
Skvěle drží vlhkost, stabilizují rostliny a přitom jsou díky recyklaci prakticky „nekonečné“. Jak říká Philipp Saumweber, manažer Sundrop Farm: „Celý systém provozu je velmi nekonvenční.“
Vybudování celé infrastruktury přišlo na 200 milionů (australských) dolarů. To není právě málo, a činí kombinaci solární farmy s farmou zemědělskou výrazně dražší, než oddělené provozy v jiných podmínkách.
„Tato investice se však vrací v průběhu let. Konvenční skleníky se bez fosilních paliv neobejdou, a právě to prodražuje jejich provoz. Také bychom neměli zapomínat na to nejdůležitější: na jednom místě se tu vyrábí čistá energie i potrava pro lidi, zemědělství a energetický průmysl si tu nekonkurují. A navíc je to uprostřed pouště, kde by bez této technologie nebylo možné pěstovat cokoliv.“
youtube.com/user/SundropFarmsTV/videos
jeden kerik vyprodukuje rocne ca. 94 kg rajcat. Nejak se mi tomu nechce verit.
tak jeden keřík asi ne, ale na místě jednoho keříku se to už nezdá jako nemožné číslo. Ty rajčata asi nechutnají moc dobře.
Ještě by stálo za úvahu, kolik stojí hnojivo, když je to de facto hydroponie. Žížalu tam asi nepotkáte.
Souhlasím, z dlouhodobého hlediska to může být problém, na druhou strau by z rostliného odpadu a třeba lokální půdy (dá-li se to tak nazvat) vytvořit použitelný substrát pro pěstování. Nějakým způsobem by mohl jít proces vzniku půdy napodobit.
Ano , to je jeden s příkladů toho jak ohromný potenciál má výroba potravin. A to se dnes ještě najdou stoupenci římského klubu o vyčerpání zdrojů a celosvětového nedostatku potravin.
Zrovna nedávno došli s jakýmis výplodem.
Zásadnější ale je to že se tyto technologie nedaří nasadit, odpověď je snadná. Dotace do současného zemědělství, nátlakové akce ze strany zemědělců a pod. Vezměte si jenom aféru kolem výkupu mléka, „strategický zájem“ a milion všemožných věcí pro které se tu zemědělstvím ničí rozsáhlé plochy.
Se současným modelem a situací má Římský klub naprostou pravdu. Ale aby bylo možné jej změnit, je třeba zrušit zemědělské dotace a zbavit se zcela zbytečných nařízení, jejich seznamem lze zaplnit několik svazků Ottova slovníku a která nemají žádnou jinou oporu než státní moc.
Bylo by zajímavé srovnat cenu potravin opatřených touto technologií a skutečnou cenou potravin produkovaných tradičním zemědělstvím.
Na 1m^3 se spotřebuje mezi 5 a 15 kWh elektřiny, přičemž vyšší číslo přísluší systému se stlačováním páry. (Špatně se to překládá). Jenže ani bohaté státy jako je Izrael nejsou sto, nebo možná ochotny spotřebu vody v zemědělství nahradit z odsolovacích zařízení (úplně čistá voda působí problémy živočichům) v závlahách a místo toho prohlubují krizi na Jordánu, v Galilejském jezeře a Mrtvém moři. I když se dá snadno hádat že pokud by tuto vodu neodebrali oni, tak se o ni postará někdo ze sousedů. V minulosti například řeka Jordán byla natolik vodnatá, že byla sto utáhnout hydroelektrárnu Naharajim.
V případě Jiných zemí by nebyl problém změnit neúrodnou oblast, právě takovýmito zařízeními v oblast zemědělskou, ale to by se opět muselo chtít. Například celé pobřeží severní Afriky by asi bylo možné změnit v obrovskou zemědělskou oblast. Jenže zřejmě se do toho nikomu nechce.