Správa národních parků USA představuje novou reklamu na ticho

Vyrazit někam za klidem, pryč od ruchu velkoměsta? Jenže kde takové místo vlastně najít? Se zajímavým nápadem proto přišli výzkumníci ze Správy národních parků Spojených států amerických (NPS).

„Každý den jsme vystaveni několikanásobnému hlukovému znečištění, než jaké je přirozené přírodní zvukové pozadí.“ Zdroj: NPS
„Každý den jsme vystaveni několikanásobnému hlukovému znečištění, než jaké je přirozené přírodní zvukové pozadí.“ Zdroj: NPS

I když jejich záměr má hluboký vědecký podtext, přetavili malou část získaných ve výstup využitelný i pro plánování výletů do tichých, klidových oblastí. Vytvořili originální mapu hlučnosti USA.

Satelitní snímky, které zobrazují různé části zemského povrchu z hlediska zatížení světelným i emisním smogem, globální pokrytí wi-fi signálu nebo náhled na zahuštění dopravních sítí už dobře známe.

Ale mapa, která názorně ukazuje kde je největší ticho? NPS provedla skutečně rozsáhlý výzkum napříč územím 48 státy Ameriky, aby zachytila míru „znečištění hlukem“.

Přílišná hlučnost se přitom může zdát jako banální záležitost, významnou měrou se ale podílí na kvalitě lidského života a samotné obyvatelnosti lidských sídel. S tím je asi důvěrně seznámen každý, kdo bydlí nedaleko silnice v místech, kde končí protihlukové stěny.

NPS se pokusila vymapovat nejen lokality městské, ale také ryze přírodní. Dohromady tak vznikla interaktivní mapa ve vysokém rozlišení, které zahrnuje 479 unikátních lokalit v přírodních a národních parcích, ale také záznamy z předměstí, zemědělského venkova, z železnic a dálnic.

Pro tvorbu takové mapy bylo zapotřebí vyhodnotit a geograficky lokalizovat více než 1,5 milionů hodin zvukového záznamu.

„Celý tento interaktivní model byl vyvinut za účelem pochopení vztahů mezi naměřenými hladinami hluku a dalšími proměnnými, jako například lokálním klimatem, topografií, mírou lidských aktivit, denním časem a ročním obdobím,“ popisuje NPS v tiskové zprávě.

Díky tomu jsou nyní schopni výzkumníci například rozlišit, do jaké míry se hladina hlučnosti překrývá s lidskými aktivitami, a kolik decibelů dosahuje „přírodní“ hluk, počínaje praskáním větví stromů ve větru, bubláním horského potůčku a řevem padající laviny konče.

„Nyní můžeme porovnávat fyzio-geografické zdroje hluku, například při geologických událostech, s běžným hlukovým pozadím ve městech.“ Ani příroda ale nevydává konstantní a jednolitý šum. Podle NPS se zvuky nižší hlasitosti obvykle setkáváme v zimě a v nočních hodinách, zatímco hlasitější zvuky jsou typické spíše pro lokality s vyšší vlhkostí a větším zastoupením vzrostlé vegetace.

Průměrné přírodní hodnoty hlukového pozadí nabývají rozmezí 20-40 decibelů. Jak dále upozorňují výzkumníci, kteří nahrávali hluk ve vybraných lokalitách, zvuky přírody se svou průměrnou hlasitostí ani nepřibližují naměřeným hodnotám hluku, kterému jsme po většinu dne bezprostředně vystaveni. Není divu, že v přírodě pak hledáme trochu toho přirozeného ticha.

nature.nps.gov
Sdílet:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.