Podpora fosilních zdrojů energie sedmkrát převyšuje obnovitelné

Velké naftařské společnosti i světoví producenti uhlí, prostě všichni ti, kteří svůj byznys staví na fosilních palivech, se o své zisky zatím bát nemusí. Podle zprávy britské pobočky ODI v roce 2011 obdržely tyto subjekty po celém světě státní podporu v hodnotě pěti set miliard dolarů.

Instalace nového kouřovodu v uhelné elektrárně Prunéřov. foto: ČEZ
Instalace nového kouřovodu v uhelné elektrárně Prunéřov. foto: ČEZ

„Není to jako podřezávat si pod sebou větev, ale hned celý strom,“ glosuje zjištěný výsledek Shlegah Whitley, výzkumnice ODI, která je pod zprávou podepsána. „V době, kdy vlády jednotlivých zemí deklarují svou snahu bránit klimatických změnám přímo i nepřímo podporují aktivity, které se na nich podílejí. Současně s podporou rozvoje fosilních zdrojů energie pak vlastně blokují rozvoj ekologických alternativ a nízko-uhlíkových přístupů k získávání energie.“

Jen ekonomické světové velmoci – USA, Rusko, ale například také Austrálie nebo Německo – celkem jedenáct bohatých zemí podle Whitleyové v roce 2011 vyplatilo 70 miliard na podporu fosilních zdrojů. Z definice samotné už je ale problematičtější zjistit, kdy se skutečně jedná o „podporu“.

Proto autorka vycházel ze slovníku Světové obchodní organizace (WTO), která za „podporu“ bere „jakékoliv finanční zvýhodnění vládou, nebo vládní organizací, která přispěje k prospěchu recipienta“.

V praxi je to tedy i podpora výzkumu nebo zvýšení dostupnosti/atraktivity fosilních zdrojů. Typickým příkladem jsou pak Spojené státy, které uvolnily na přidružený výzkum fosilních zdrojů energie 500 milionů dolarů, a současně zařadily do svého programu miliardové zvýhodnění ceny paliv pro zemědělce.

Na výzkumu a vývoji jistě nic špatného není, ani na podpoře vlastních zemědělců, ale kdo bude ve skutečnosti z těchto vládních opatření profitovat, je prý také rovněž nezpochybnitelné.

Zpráva ODI přináší hned několik dalších varovných zjištění. Například že poměr státní podpory obnovitelných zdrojů (a vůbec celkové snaha o omezení emisí) je v průměru sedmkrát převýšena podporou zdrojů konvenčních, znečišťujících.

Podle Whtileyové je ale alarmující především fakt, že většina států deklaruje případnou podporu fosilních zdrojů jako „snahu o zvýšení dostupnosti energií těm, kteří si ji dovolit nemohou“. Tedy směrem k rozvojovým zemím.

Zpráva ODI ale hovoří v neprospěch tohoto humanitárního tvrzení. „Mezi lety 2005-2009 se této deklarované podpory dostalo k rozvojovým zemím jen necelých dvacet procent,“ zmiňuje Whitleyová.

„A k těm nejchudším často nedorazila vůbec. Ze 40 % vynaložené podpor přitom těžili lidé v zemích, které můžeme označit za bohaté. Nejmarkantnější je to u pohonných hmot. Jen 5 % deklarované podpory nakonec dosáhne k nejchudším a celých 60 % je zvýhodněným těch, co na benzín a naftu mají.“ Podobná čísla platí i pro letecký benzin (kerosin) a propan.

Řešení je podle Whitleyové jednoduché, ale přesto prý vzdálené pravděpodobné realitě. „Neusilovali bychom ani o navýšení podpory pro obnovitelné zdroje, ale postačilo by omezení financování těch fosilních. Rádi bychom na jednání G20 (dvacítky nejbohatších zemí světa) představili náš plán, v rámci kterého by do roku 2015 byla ukončena podpora na úrovni „extrakce“, tedy těžby uhlí a ropy, a do roku 2020 ukončení veškeré podpory fosilních zdrojů.“ Proč by něco takového nemělo být možné?

Shlegah Whitley soudí, že většina vlád si dobře uvědomuje, že peníze vložené do fosilních zdrojů energie jsou dobrou investicí. Jako příklad uvádí Spojené státy americké, kde jen společnosti ze sektoru těžby a výroby pohonných hmot podpořili od roku 1990 vládní strany a jednotlivé kandidáty dary a příspěvky v hodnotě 239 milionů dolarů.

Sdílet: