Oslo a Stockholm: když není co spálit

Norské hlavní město Oslo má velmi zajímavý problém s odpady. Ne snad, že by nevědělo co s nimi. Právě naopak. Stejně jako ostatní skandinávská města totiž zdařile adoptovalo technologii kogeneračních spaloven, které efektivně likvidují komunální odpady a současně produkují elektrickou energii a teplo. Jenže po létech úspěšného provozu se ukazuje, že už není co pálit!

To, co ze začátku vypadalo jako ideální stav – město prakticky bez odpadů, navíc z poloviny vytápěné spalovnami – však dnes začíná ztrácet svou „ekologickou“ tvář. Místní obyvatelé tu mají pozitivní vztah, k přírodě, a důsledně separují odpad.

Jenže až moc úspěšně, a tudíž nemají metropolitní spalovny dostatek hořlavého materiálu pro nenasytné pece. V Oslu tedy musí začít řešit, odkud začít odpady dovážet. Již nyní se zásobují švédským a anglickým pevným odpadem, a zvažují i transporty odpadů z USA.

Projekt kogeneračních spalovacích zařízení je sám ve své podstatě ekologický, jenže dovoz odpadů po moři či silnicích ze sto a tisíce kilometrů vzdálených lokalit, to už nemá s ekologickým počínáním mnoho společného.

Uvědomují si to i Norové, nicméně právě tak si uvědomují i to, že jejich spalovny nesmí vychladnout. Volají proto o „Otevření globálního trhu s odpadky“, kde by se každá evropská skládka stala vítaným zdrojem dobře placeného paliva.

„Odpadky, to je dnes cenná komodita,“ říká Hege Rooth Olbergsveen, poradce pro využívání odpadů z Osla. Švédi momentálně přeplácejí některá norská města, aby vyvážela komunální odpady za hranice, k nim.

To se pochopitelně nelíbí těm, kdo v Oslu provozují obří spalovnu. Ekologické počínání severských obyvatel je rázem v přímém rozporu s energetickými plány.

Švédové, Norové a Finové vyprodukují dohromady jen kolem 150 milionů tun komunálních odpadů ročně, zatímco jejich spalovny jsou schopné ročně zlikvidovat na 700 milionů tun. Do budoucna navíc ve Švédsku plánují znatelně rozšířit kapacitu spaloven, a to u Norů vyvolává velmi nelibé pocity. Stejně tak se skrz prsty dívají na Němce a Rakušany, jejichž země dosahují velmi vysoké míry recyklace.

Spalovny ve Skandinávii tedy čeká ještě dlouhé řešení ekologických a ekonomických otázek.