OECD: Globální trh s emisemi je nejlevnější řešení

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na bázi průzkumu trendů v patnácti zemích přichází s pro někoho poměrně nečekaným zjištěním: zavedení trhu s emisními povolenkami redukuje celkovou míru emisí 17x levněji, než systém dotací na podporu zavedení OZE do průmyslové praxe. Stojíme tedy na rozcestí: máme se vydat cestou inovací, nebo se raději spolehnout na ekonomické nástroje?

Sami analytici připouštějí, že to není sázka na „buď anebo“. To, co ze zprávy OECD zaznívá nejjasněji, je prý především neoddělitelnost obou prvků, tedy přístupů inovace a ekonomických nástrojů ve vzájemné sounáležitosti.

Ekonomické nástroje globálního uhlíkového trhu jednoduše účinněji motivují celý proces technologických změn v průmyslu a energetice, než jen prostá možnost „sáhnout“ si na dotace z fondů obnovitelných zdrojů a dělat věci lépe a čistěji, než doposud.

Analytici si chválí, že mezinárodní systém uhlíkových odpustků „cap and trade“ bojuje s klimatickými změnami a emisemi oxidu uhličitého mnohem účinněji, než jakékoliv jiné zatím navržené organizační opatření.

Ve zprávě OECD je zmíněno, že: „Úsilí o redukci emisního znečištění se tradiční podobě odehrává na úrovni pobídek a dotací do energetického sektoru, aby „dekarbonizovalo“ proces výroby elektřiny a povzbudilo poměrné zastoupení obnovitelných a čistých zdrojů energie“. Tento systém má ale své limity, většinou přímo dané rozpočtem té které země.

Rozvinuté i rozvíjející se

Zpráva OECD nešetří příklady. Předkládá důslednou analýzu tohoto procesu ve Velké Británii, Austrálii, Brazílii, Číně, Chile, Dánsku, Estonsku, Francii, Německu, Japonsku, Jižní Koreji, Novém Zélandě, Jihoafrické republice, Španělsku a ve Spojených státech amerických. Už výběr těchto zemí stojí za povšimnutí.

Nestojí tu totiž jen světové ekonomické špičky, ale i státy, které můžeme s trochou nadsázky označit za „rozvíjející se“. V této analýze narazíme na země, které jsou velkým dílem již zásobeny čistou energií z obnovitelných zdrojů, ale také těch, které jsou stále z drtivé části závislé na fosilních zdrojích.

Na redukci, či spíše anti-produkci jedné tuny emisního oxidu uhličitého formou tarifního znevýhodnění vyplatí průměrný evropský stát 169 euro. Pokud má ten který stát záměr převést ekvivalent této produkované tuny na čistou energii („dekarbonizovat“ ji, respektive nahradit ji čistou energií), vyplatí dalších 176 euro. Náklady na zavedení ekonomického systému emisního trhu se přitom rovnají jen deseti eurům za tunu oxidu uhličitého. Je to sice řádově méně, ale skutečně to stačí?

Tvrdá slova z OECD

Generální sekretář OECD, Angel Guirra, tvrdí, že za stavu současné nejednotnosti rozhodnutí to je přeci jen příliš málo. „Potřebujeme v první řadě konzistentní systém nacenění emisí, a to je právě krok, který musí vlády učinit nejdříve. Zkombinováním interní politiky zemí a jasným naceněním každé produkované tuny oxidu uhličitého vytvoříme transparentní systém. Dalším krokem pak je odstranění jakékoliv formy podpory fosilních zdrojů energie. Není tu už čas, který by si vlády mohly dovolit promrhat „vybíráním třešniček z dortu“, respektive schvalováním jen těch politických kroků, které se jim zrovna hodí.“

Navzdory úderné řeči však zaznívají stranou OECD i pochybovačné výtky. Inovace a změna systému je možná, ale v době globální ekonomické krize je každá proměna spojena s příslibem nemalých finančních rizik. Přechod na systém emisní burzy prý nemusí každá jednotlivá společnost ustát.

Ještě závažnější výtky pak přicházejí od ekonomů, kteří upozorňují, že jakékoliv další hypotetické znevýhodnění „fosilních velkotovárníků“ může znovu otřást světovým trhem. V portfoliích penzijních fondů totiž narazíme na jména těch největších globálních znečišťovatelů. Tvoří prakticky 55 % veškeré nabídky. A nikdo se nechce přistřižením jejich křídel připravit o vlastní stabilitu.

Vlády zemí tu sehrávají nelichotivou roli tichého společníka: ročně vyberou na vyšším zpoplatnění producentů energie z fosilních zdrojů okolo 200 miliard dolarů. Zavedení globálního trhu s emisemi by je o tento příjem dozajista připravilo.

V ozeleňování konvenční energetiky mají navíc vlády také své pohledávky, globálně do tohoto „zájmového a klíčového“ sektoru proudí okolo 523 miliard dolarů. Představa, že by se tyto peníze musely účelově využít jinak, a že by společnosti samy převzaly odpovědnost za svou vlastní dekarbonizaci, by v řadě zemí způsobilo nemalý poprask.

„V současnosti je náš kurz silně kolizní s přírodou,“ říká Gurria. „A vlády se musí velmi rychle ujednotit na cíli a prostředcích k jeho dosažení. Globální emisní trh je účinnou cestou změny, ale jen pokud bude jednotný. “ V současnosti existuje po celém světě více jak šedesát individuálních emisních trhů.