Daň na maso – možné řešení klimatických změn

Od obnovitelných zdrojů energie přes úložiště uhlíku až po systém emisních povolenek. Nabídka možných řešení globálních klimatických změn, jež zatím zazněla na summitu v Paříži, byla skutečně široká. Jak ale upozorňuje Willy Blackmore z ekologického žurnálu TakePart, téměř žádný z návrhů nešel „na dřeň problému“, respektive netnul „přímo do masa“. Doslova.

Jaký je vztah globální produkce masného průmyslu a klimatických změn? Blackmore má jasno. Masný průmysl se totiž až 15 % podílí na globální produkci emisí. Jistě, je v tom započítáno prakticky vše od úniku metanu z ustájeného skotu, nebo emise spojené s kácením lesů a jejich přeměnou na pastviny.

Dohromady těch 15 % ale odpovídá zhruba tomu, kolik po celé zemi za rok vyprodukují motory automobilů. Což není právě málo, a proto by si maso na konferenci zasloužilo asi větší prostor, než jen jako potrava hladových řečníků.

Blackmore dále upozorňuje, že ze 120 prezentovaných národních plánů „reakce na klimatické změny“ se jen 21 z nich nějak adresně vyjadřuje k problematice masné produkce. Přitom právě spotřeba masa by podle něj mohla výrazně přispět k omezení globálních emisí.

Problém s masem se navíc řadí mezi ty, jejichž váha se bude s dalšími lety pronikavě zvyšovat. Při stávajícím trendu růstu bude v roce 2050 jeho spotřeba o 75 % vyšší než nyní, což se na emisích pochopitelně odrazí.

„Pokud chceme žít ve světě, který nepřipustí zvýšení průměrné teploty o 2°C, budeme muset v první řadě změnit své stravovací návyky,“ říká Blackmore. Dále doplňuje, že nejde o to maso nejíst, ale dát jeho konzumaci zdravější uspořádání.

Tedy jíst je méně často, a dát důraz na soběstačnost, či spíše udržitelnost jeho produkce. Pochopitelně, že takové opatření by muselo nutně čelit velkému odporu. Mezi vegetariánstvím a čirým masožroutstvím totiž existuje bezpočet přechodných stavů, z nichž zdaleka ne lze považovat za nevyvážené.

Jedním ze slibných návrhů, nad kterým Blackmore polemizuje, je zavedení „daně z masa“. Tedy specifického poplatku vázaného na produkci, prodej a konzumaci masa a masných výrobků.

„Takové řešení by ale sotva mohlo být samo-spasitelné. Daň uvalená na tabákové výrobky přímo nesnižuje počet kuřáků, daň ze šumivých ovocných nealkoholických nápojů nesnižuje procento obezity v populaci. V konečném důsledku daň dopadne na ty, kteří stejně maso konzumují jen při výjimečných příležitostech, protože na něj normálně nemají peníze.“

Z tohoto úhlu pohledu pak Blackmore dovozuje další cestu. Tím by měla být spíše snaha vlád k omezení masné produkce tím, že omezí podporu stávající produkci. „Už žádné dotace na vytváření pastvin na místě pralesů, už žádné investice do vznikajících masokombinátů.“ Jedním dechem ale Blackmore dodává, že tu nevybíráme z horších a lepších řešení, ale jen z těch špatných a ještě horších.

„Jisté je, že měkčí varianty získají větší podporu veřejnosti, než ty razantní. A jisté také je, že dosáhnout relevantních výsledků na úrovni proměny stávajících dietetických návyků bude asi nejsnazší přes intervenční politiku s dopadem na cenu masa.“