Burkina Faso, země vyrvaná poušti

Desertifikace, rozšiřování pouští, je jedním z největších problémů světa. Degradace půd umocněná klimatickými jevy, nadměrnou pastvou, přehnojením či přílišným odběrem podzemní vody napomáhá k dalšímu zvyšování rozlohy pouští, které dnes zabírají 29 % rozlohy souše.

Kritická situace panuje především v pásmu afrického Sahelu. Lidé ze sedmnáctimilionového státu Burkina Faso se ale rozhodli dobýt si na poušti úrodnou půdu zpět. Úspěšně.

Západoafrické státy se intenzivně potýkají s desertifikací posledních třicet let, kdy celý problém přerostl z měřítek negativního „lokálního jevu ohrožujícího zemědělství“ do podoby zásadního problému africké populace.

Lidé v Burkina Faso byly postupem pouště a úbytkem zemědělství zneklidněni. Vždyť produkce na severu země zajišťuje 60 % potravin pro celý národ. V okolí města Rim si ale věděli rady.

S využitím prvků tradiční zemědělské architektury, šetrným hnojením a vhodným výběrem suchu-tolerantních plodin zastavili proces desertifikace půdy, a postupně snižují rozlohu po-pouštěného území.

Před třiceti lety začali s postupem pouště bojovat tři desítky zemědělců z okolí Rimu, dnes je už přes 700 000, a účinná metoda byla adoptována na 80 % veškeré zemědělské půdy na severu Burkina Faso.

Jak svou půdu znovu vydobýt na neúprosné poušti? Lidé z Rimu začali budovat takzvané „zai“, nízké kamenné zídky, které protínají jejich pole ve směru převládajícího proudění větrů.

Pracné a časově náročné dílo ale přináší své výsledky. Zai zabraňují vyfoukávání půdních horizontů a odvanutí úrodné půdy, chrání pole před zanášením písku, a zajišťují i to, aby horký vzduch nevysušoval zemědělskou půdu.

Podél vnitřní, zastíněné strany zídek, dochází v průběhu dne ke kondenzaci vodních par. Není to mnoho, ale při zemědělském hospodaření v polopouštích se každá kapka počítá. Dalším krokem byl citlivý výběr nenáročných a odolných plodin, většinou čiroku nebo fazolí.

Ty byly sazeny do země v prohnojených balech, čímž napomohli k oživení půdy. Po pár letech střídavého osevu je možné postoupit o další pás zai směrem do pouště.

Díky této metodě se podařilo v posledních létech vyrvat poušti přibližně 250 000 hektarů zemědělské půdy, tedy přibližně území o rozloze Lucemburska.