Vesnice v Indonésii adoptují vodní elektrárny

Indonéská vláda připravila pro rok 2017 opatření, která mají zlepšit elektrifikaci celé země.

Většina těchto projektů však místních nevyhovuje svým provedením, zacílením ani vybraným zdrojem energie. Proto se řada vesnických komunit rozhodla zainvestovat do pořízení vlastních kapacit, založených na principech OZE.

V Indonésii v roce 2013 žilo 260 milionů obyvatel, z nichž jen 88,3 % má přístup k elektrické energii. Tato ryze statistická bilance však nic nevypovídá o celkové kvalitě připojení.

V určitých měsících, převážně v monzunovém období, jsou celé „papírově elektrifikované“ regiony odstaveny od dodávek proudu, jinde dochází k častým výpadkům a prodlevám. Obecně se za kvalitní dá považovat elektrická síť jen ve velkých městech, přičemž významná část venkovských regionů nemá k elektřině přístup vůbec.

Indonéská vláda proto letos připravila „Národní energetický plán“, jehož cílem je v tomto roce vytvořit a zprostředkovat kapacity pro generování 35 000 MW energie, převážně pro venkovské regiony.

Plán se však potýká s řadou komplikací: v konečném důsledku totiž jen zkvalitňuje přístup k elektřině tam, kde už ji lidé mají, a zatím neřeší situaci nepřipojených vesnic. Dalším problémem je, že prakticky celá připravovaná kapacita má pocházet z ryze fosilních zdrojů energie, nafty, zemního plynu a uhlí.

Řada izolovaných vesnic, které se opět potýkají s tím, že je Národní energetický plán do svých propozic nezahrnuje, se proto rozhodla řešit situaci sama, s využitím vlastních zdrojů a na komunitní bázi. Příkladem může být například vesnice Reno na ostrově Flores.

Ta se prakticky skládá ze 134 domácností, které se prozatím musely obejít bez centrální rozvodné sítě. Naftové generátory, kterými nedostatek elektřiny řešily, přitom nebyly levnou ani ekologickou záležitostí. Místní se proto rozhodli o vybudování vlastní mikro-elektrárny na nedalekém vodním toku.

Na pořízení techniky se podílela každá domácnost paušální částkou 150 dolarů (což vzhledem k tomu, že se tu většina lidí živí chovem drůbeže a tkaním nejsou právě malé peníze), ale díky této společné investici se podařilo vytvořit odpovídající zdroj čisté energie pro celou vesnici během jediného roku.

Zařízení s výkonem 30 kW je pro celou vesnici více než dostatečné, a o poznání elegantnější, než další dlouholeté vyčkávání na vládní podporu. Obyvatelé z ostrova Flores však zdaleka nejsou jediní, kterým se už nechce čekat. V Indonésii existuje více než 1,6 milionu domácností bez přístupu k elektřině.

Server Mongabay.com referuje o dalších podobných komunitních projektech. O malé vodní elektrárně ve Wae Mese Wangkar (zásobující 400 domácností), v Mbakuhau (334 domácností) nebo v Wae Laban Elar (320 domácností). Většina z nich přitom byla postavena během několika měsíců.

Katolický pastor Marselus Hasan, který se podílel na organizaci komunitních sbírek a zajištění techniky, k tomu dodává: „Většina obyvatel indonéského venkova už nechce čekat na splnění vládních slibů, a nevítá ani podporu rozšíření činnosti stávajících a výstavbu 117 nových uhelných elektráren. Svou vlastní cestu k energii si už vybrali.“

Hasan dále dodává, že mentalitě indonéských venkovanů se v zásadě příčí „jen čekat a někdy možná i dostávat“ a že vlastní pořízení vodních elektráren v nich podpořilo komunitního i budovatelského ducha.

„Ti lidé prostě nechtějí státí se založenýma rukama, chtějí pro sebe sami něco udělat,“ říká Hasan. „Možná by indonéská vláda měla více naslouchat jejich hlasu, a místo výstavby uhelných elektráren by měla podpořit tyto lokální a ekologičtější projekty výroby energie.“