Australské vesničky si samy spoří na obnovitelné zdroje

Model komunitního financování projektů rozvoje OZE je podle Petera Hansforda ideálním způsobem, jak dostat účinnou a efektivní pomoc k těm správným lidem. Tento bývalý vládní expert na čisté technologie dnes využívá svých bohatých zkušeností aby pomohl s financováním ekologických zdrojů energie v teritoriu Západní Austrálie.

Pro izolované komunity, osady a vesničky v pustinách australského Západního teritoria ještě donedávna nepřipadaly v úvahu jiné zdroje, než ty založené na fosilních palivech. Dieselové generátory elektřiny byste našli prakticky všude, kam se dá dojet jen po prašných a neudržovaných cestách.

Podle Hansforda jsou to oblasti, na které možná už zapomněla vláda, ale rozhodně tu ještě žijí lidé. Dieselové generátory jsou sice řešením minimálního životního standardu, ale rozhodně ne příliš šťastným.

Hansford ve své přednášce na univerzitě v Broomu poskytl srovnání „rodinné ekonomiky“ v běžných rodinách žijících na okraji vládního zájmu. V okolí regionu Kimberley se například průměrná denní spotřeba energie v jedné domácnosti vyrovná 34 kWh, a v období dešťů se umí vyšplhat i na 50 kWh. Australské domácnosti v „normálních oblastech“ přitom obvykle nemají spotřebu vyšší než 16 kWh.

Roční účet za elektřinu tak obyvatele izolovaných oblastí vyjde v přepočtu na nějakých 11 000 dolarů, přičemž Hansford považuje takovou taxu za skoro kriminální. K vysvětlení vysoké spotřeby stačí prý zohlednit minimum úsporných opatření, izolací a zateplením počínaje a úspornými žárovkami konče.

Ale proč ty velké vstupní náklady na výrobu elektřiny, v krajích kde se lidé rozhodně nedají počítat mezi boháče? Hansford přináší další varovné údaje.

Vesnice Jarlmadangah je na dieselové elektřině rovněž závislá. Sedmdesát obyvatel získává díky generátoru elektřinu pro všechny domy, malé zdravotní středisko a školu. Jenže náklady na provoz generátoru jsou v současnosti okolo 209 000 dolarů ročně. V městečku Looma vkládají obyvatelé do společného fondu každý týden 35 dolarů na osobu, aby bylo na naftu a elektřinu.

Podobné je to i ve vesnici Yakanarra, kde jsou kvůli nedostatečnému kontaktu s okolím nuceni se dostatečně předzásobit. Ve skladech mají momentálně zásoby paliva na pět měsíců dopředu, nějakých 300 000 litrů. To znamená, že obyvatelé městečka museli jednorázově vyplatit ze svých kapes na 600 000 dolarů.

Hansford říká: „ Jsem udiven tím, jak vynikající spolupráce uvnitř těchto komunit funguje. Lidé si tu pomáhají, a všichni jsou schopni platit včas. Všichni elektřinu potřebují k životu, a v otázce místní energetiky se tu nevedou žádné spory. Co mě ale překvapuje ještě víc, že v dnešní době, kdy jsou dostupné mnohem efektivnější a ekologičtější technologie, se tak málo lidí z těchto regionů snaží o nějakou změnu.“ A tak se tento bývalý poradce vlády ve Victorii rozhodl tento trend sám změnit.

Začal pořádat semináře, školit místní obyvatele a postupně vytvářel základní osu programů na zavádění OZE do praxe „zapomenutého regionu“. Solární střešní instalace a malé větrné elektrárny teď konečně dostávají v plánování budoucnosti obyvatel své místo.

„Podstatné je, že jednorázová investice, kterou místní už stejně musí podstupovat, se do dalších let projeví zásadními úsporami,“ říká Hansford. „Tyto vesnice budou ode dneška za deset let poprvé na zasedání řešit, co udělají s našetřenými penězi, budou budovat parky a hřiště a ne jen počítat drobné na palivo pro generátory.“

Výsledky Hansfordovy práce jsou viditelné i v národním měřítku. Ačkoliv v regionu Kimberley žije 0,16 % populace teritoria Západní Austrálie, už od roku 2010 zde končí 0,37 % veškeré grantové podpory. Lidé díky Hansfordově práci prostě umí psát zajímavé a atraktivní projekty, které v konkurenci obstojí. A s komunitním spolu-financováním si mohou dovolit zakládat i na velké a významné projekty.