Američané zkoušejí posílat sluneční energii z vesmíru na zemi pomocí rádia
Pentagon, americké ministerstvo obrany, patří už několik desetiletí k největším spotřebitelům pohonných hmot ve Spojených státech. Jenže cena ropy jde nahoru a americká armáda přemýšlí, jak šetřit.
Slunce dodá na celou planetu zemi během jediného dne několikanásobně víc energie, než celá naše civilizace spotřebuje za jeden rok. Ne nadarmo dnes proto solární energetika prochází obrovským boomem. Slunce svítí a bude svítit úplně zadarmo.
Kromě solárních panelů umístěných zde na zemi se ale objevují také myšlenky na umístění fotovoltaických elektráren přímo na orbitu, nebo dokonce na Měsíc. Mimo naši planetu je totiž sluneční záření ještě výrazně intenzivnější, a je tedy možné z něj získat více energie.
>>> ČÍST CELÝ ČLÁNEK <<<
Nikola Tesla
To by se musel prvně udělat rozbor toho kolik energie zase planety vyzáří do vesmíru. Rozhodně by to ale bylo mnohem méně než u parních elektráren, kde potřebujete asi 3x tolik tepelné energie, než kolik máte nakonec elektřiny.
Řekněme že kdyby to tu mělo účinnost 80%, tak je to mnohem lepší, než si může kdokliv přát, navíc by to nezabíralo tolik místa na povrchu, což je také důležité. Na druhé straně je to při velkých výkonech nebezpečné, protože energie je koncentrovaná.
Magnetron, tato zařízení budou nejspíše mikrovlná, vircator a podobně mají schopnost paprsek koncentrovat do tenkého svazku, ale zase bude muset být určena nějaká bezpečná hodnota, třeba paprsek o síle 1cm nebude možná schopen bezpečně přenést výkon stovek MW. Pak je otázka, jestli budou antény schopné taková kvanta energie příjmout v kontinuálním provozu. Navíc pro rozměry elektrárny bude muset být buď vymyšlen ochranný systém v podobě nějaké baterie odkláněcích raket, ktrá nebezpečí odvedou z jejího kurzu, nebo bude muset umět dobře manévrovat, pak ale bude nutné aby se mohla poloha její antény měnit. Na zemi pak bude nebezpečí že se paprsek z elektrárny netrefgí do přijímací stanice, a trefí povrch, v takovém pžípadě bude nejlepší pokud bude příjímací zařízení na platformě v moři dostatečně daleko od pobřří, třeba taková ISS má kolem sebe vyčleněnu „krychli“ o straně 250km ve které manévruje. Takže paprsek by mohl klidně netrefit příjímač. Když to bude na moži, tak voda je pro radiové vlny a speciálně pro mikrovlny velmi nepřátelským prostředím s velkým útlumem, a jediné co se stane, že se voda ohřeje, samozřejě tam bude msuet být nějaký zarovnávací paprsek, který by vysílání z elektrárny vypl a i to by trvalo několik vteřin, než by na zem nedopadalo žádné záření. Oceán by se maximálně ohřál o trochu v určitém místě, ale nic moc horšího by se nestalo, teď si představte co by se stalo kdyby takový paprsek o 500MW trefil velké město.
Ale kdyby vystřelili alespoň na nějakou nízkou geostacionární dráhu malou družici s výkonem tak 1kW a podařilo se to dostat na zem, byl by to úspěch, nějaký mikrovlný přenos se už dělal na Hawaii jako experiment, ale od té doby o tom není moc slyšet. Možná by pro začátek nemuselo jít ani družici ale stačil by stratosferický balon a dostat to na zem a zychytit, nějaké připojování do sítě by bylo ale předčasné.
jinak dobrý článek v angličtině
http://physics.ucsd.edu/do-the-math/2012/03/space-based-solar-power/
Fotovoltaika tím tedy získá část negativních externalit které má jaderná (a v budoucnu možná i fúzní) energetika a to je nebezpečné zvyšování energetického potenciálu (růst teploty) na planetě Zemi.
v tom článku není vůbec nic o způsobu vysílání, přijímání, přeměny, účinnosti přenosu, frekvenci, velikosti antén na zemi, šířce paprsku na zemi, ekonomice proti pozemním panelům, bezpečnosti pro atmosféru a život v blízkosti antén. a taky nic o ekologii takové elektrárny kde se musí počítat s vynesením nákladu, životností panelů a servis. přitom plány na to jsou desítky let.