Jak se tvořil plán nové Moskvy

Na tvorbě novodobé tváře hlavní ruské metropole propojené s přidruženými aglomeracemi i starým Zimním městem se podílelo celkem deset skupin městských plánovačů, kteří v rámci šesti workshopů představili své vize.

Büro Happold (BH) spolu s kolegy z projekčních kanceláří zvučných jmen, Urban Design Associates, Gillespies, John Thompson a spol. vypracovali plán, který porotu nejvíce zaujal. BH připouští, že se jednalo o natolik významnou a komplikovanou zakázku, že jejich přípravná šestiměsíční práce musela být rozdělena do tří fází. „Moskva s deseti miliony obyvatel uzavřených v prstenci silnic totiž doslova přetéká přes okraj,“ říká Rob Manson, vedoucí týmu tvůrců vítězného návrhu. Ten podrobnosti návrhu rozvedl v rozhovoru pro žurnál World of Architecture News.

První fáze spočívala v podrobném prošetření toho, jaké jsou možnosti rezervy staré Moskvy. Kvantifikace energetické bilance metropole, stávající kvalita dopravní infrastruktury, zhodnocení provedení rozvodných sítí.

Součástí tohoto aktivního monitoringu byla celá řada nepřímých ukazatelů a měřítek, jež měly poskytnout objektivní srovnání s rozvojem světových jiných metropolí. Londýn, Paříž nebo New York pak posloužily ke stanovení kritických prvků, umožňujících nebo komplikujících rozvoj.

Velmi zajímavé bylo srovnání historicky „staré“ Moskvy s Washingtonem DC, který byl jako relativně mladé město budován se záměrem být správní dominantou země. Navíc je v regionu propojen severovýchodním koridorem s řetězcem dalších velkých měst – Baltimorem, Philadephií a Bostonem. Moskva je oproti tomu město s extrémně populačně zasyceným centrem. Jediná reálně srovnatelná metropole je Petrohrad.

Druhá plánovací fáze spočívala v přesném vymezení oblasti expanze, a shrnovala řadu analýz a vývojových scénářů. K optimálnímu výběru „nového“ města, do kterého by „přetekla stará Moskva“, bylo zapotřebí rámcově rozvrhnout zelené a modré zóny, které by nebyly zbytečně protínány vedením sítí, zajistily vysoký ekologický standard, a přitom braly v potaz již existující stavební zásahy do krajiny. Do plánu byly začleněny požadavky, jež jsou nad běžný limit požadavků současné generace, a přitom vyhovují pravidlům územního systému.

Třetí a poslední fáze byla integrační, a týkala se rozpracování konkrétních plánů, jež byly následně dosazeny do vytvořeného strategického rámce na vybraném území. Mozaika plánů se přitom dotýkala všech aspektů městského metabolismu, a vykreslovala novou Moskvu jako živý organismus.

Příjem potravy (respektive energií), a její výdej (optimalizace nakládání s odpady), krevní oběh (propracovaný integrovaný dopravní systém), příjem kyslíku (městská zeleň), ale i fyzikální veličiny, například tepelná bilance městské aglomerace jako celku.

V BH připouští, že návrh jednotlivých prvků rozvoje nebyl při zhodnocení vývoje ostatních světových metropolí natolik náročný, jako samotný bodový itinerář, který má efektivně pomáhat s implementací a napojením nové aglomerace na její původní jádro.

Na zelené louce nelze zaráz vystavět celé město, ale je třeba usadit jednotlivé životaschopné spory. Práce s časovým horizontem tedy byla pro definitivní podobu masterplanu zásadní.

Ruské vody v poslední době několikrát rozvířily vlny protestů, pokud šlo o zásah do krajiny v okolí Moskvy. Vyostřená kampaň proti nedávno navrhovanému kácení v příměstské lesní rezervaci z důvodu výstavby dálničního obchvatu hlavního města, byly pro plánovače výstražným majákem.

I proto navrhovaný masterplan preventivně vycházel z jasně daných „pravidel“ umístění nového města, s ohledem na přírodní a krajinné struktury.

Pravidla, limitující umístění nového města, by se dala shrnout do několika následujících bodů: umístění města nebude narušovat krajinotvorný potenciál zalesněných ploch, a plánování infrastruktury bude zohledňovat vzájemnou konektivitu lesních systémů.

Vodní plochy a říční toky by měly být maximálně respektovány ve svých hranicích a korytech, a mělo by se počítat s jejich ekologickou hodnotou.

Umístění městského celku by nemělo měnit topografii oblasti, jinými slovy, je zbytečné zarovnávat reliéf a pak budovami uměle konstruovat terasovité lofty. Naopak, počítá se s „dramatickým efektem“ při co největší věrnosti zachování stavu plánované lokality.

Při respektování původní krajiny není divu, že se obdobné restrikce týkají i úcty k historicky významným místům a sakrálním památkám. Stavět se přirozeně nebude jen a zcela na státních pozemcích, ale omezujícím faktorem platným pro celý návrh je pro jistotu i snaha o maximální využití velkoplošných volných parcel, a tendence vyhýbat se maloplošným pozemkům v soukromém vlastnictví.

Když k tomu připočteme, že nová Moskva by se ideálně měla připojovat k uzlovým bodům té staré, ve stávající infrastruktuře metra a autobusových a vlakových linkách, a ve svém rozvoji by měla jednat v návaznosti s existujícím osídlením a lokálními podnikatelskými aktivitami, dochází nám, že rovnice o mnoha neznámých, která stála před městskými plánovači, byla skutečně velmi komplikovaná.

Plánovači ale zvolili netradiční formu, tzv. flexibilní infrastruktury, aby mohli naplnit dlouhodobé potřeby rozvoje celého regionu, nejen samotného města. Ústředními body jsou centralizované a decentralizované energetické stanice, jež bude možné postupně zapojovat a přidávat do systému spolu s růstem osídlení.

Počítá se s kombinovanou výrobou tepla a elektřiny ze zemního plynu (kogenerace), a nemalou roli by měly sehrát i zařízení získávající energii z odpadních vod. Udržitelnost, a snížená poptávka na energii byla jedním ze středobodů energetického návrhu.

Samotná rozvodná síť bude programovatelná, řízená SmartCity technologií. Samozřejmostí má být připojení všech veřejných budov na rozvod inteligentního telekomunikačního systému a připojení k datové struktuře veřejné správy.

Před jakými konkrétními problémy tedy tým plánovačů stál? Bylo zapotřebí pokud možno vyvarovat se nadbytečným nákladům na sanace a dekontaminaci půdy, překonat rozumnou cestou právní otázky týkající se vztahu jednotlivců k pozemkům, navrhnout nový systém ochrany přírody a krajiny na vybrané ploše a vytvořit integrovaná zařízení na recyklaci a výrobu energie.

Neustále bylo navíc nutné hledat nejsnadnější, třetí cesty – pokud možno se vyvarovat návrhu na vybudování zařízení, když se v nedaleké lokaci již takové nachází. Vzájemné provázání systému nových městských služeb se těmi stávajícími bylo prý velmi náročné. Řada specifických výzev vycházela i z tlaku na způsob dopravy.

Nové město by mělo zajistit dostatek parkovacích míst, ale přitom tu byla snaha po minimalizaci automobilové dopravy, s jasnou akcentací městské hromadné dopravy, cyklostezek a chodníků pro pěší. Konektivita jednotlivých lokalit měla navíc být umožněna systémem nadchodů, viaduktů a mostů.

Zatímco „Stará Moskva“ ve svém stávajícím masterplanu počítá v zásadě jen s rekonstrukcemi stávajících budov a inovací dopravního systému, návrh Nové Moskvy je ukázkou kompletního začlenění nových přístupů. V podstatě všechny procesy – sociální, environmentální a ekonomické tu musí být sladěny ve funkční celek.

„V principu jsme připravovali plány města, které bude vykazovat nulové emise uhlíku, nebude produkovat odpady ani znečištěnou vodu,“ říká Rob Manson, ředitel Büro Happold. „Koncept „Zero Carbon Urbanism“ se tu ukázal v celé své šíři, i náročnosti.“