Americké námořnictvo buduje energetické ostrovy
V současné době je výroba elektrické energie centralizovaná. Trendem jsou však decentralizované zdroje elektrické energie a příslušné lokální sítě, jenž dokáží zásobovat energií nejbližší okolí. Velký zájem o „mikrosítě“ (microgirds) mají ozbrojené složky, s americkou armádou v čele.
Vojenské základny jsou standardně připojeny k centrální energetické sítí. Uvnitř základen jsou sice naftové generátory, ale ty dokáží v případě krize dodávat elektrickou energii jen těm nejnutnějším systémům po velmi krátkou dobu. Ze strategického hlediska tedy ne příliš ideální stav…
Americké ozbrojené složky proto začaly hledat možnosti, jak výrobu elektrické energie decentralizovat – jednoduše vytvořit inteligentní energetické ostrovy (mikrosítě) na vojenských základnách. Před pár lety začala s budováním mikrosítí americká námořní pěchota, nyní se přidalo americké námořnictvo.
Americké námořnictvo US Navy započalo s pilotním projektem, jehož konečným cílem je vybudovat po celé zemi energeticky samostatné základny (či klíčové části základen) amerického námořnictva.
Podstatou iniciativy však není jen vytvoření lokálních energetických ostrovů, ale také jejich inteligentní vzájemné propojení – tedy vybudování inteligentních sítí (smart girds) mezi jednotlivým energetickými ostrovy.
V současnosti buduje firma Power Analytics na námořních základnách u města San Diega tři mirkosítě – u nemocničního komplexu na námořní základně San Diego a u datových center na námořních základnách Coronodo a Point Loma. Všechny mikrosítě, chceme-li energetické ostrovy, jsou vybaveny solárními elektrárnami, úložišti elektrické energie a potřebným řídicím softwarem.
Podle Kevin Meaghera, prezidenta a technického ředitele Power Analytics, ostrovní systémy propojené inteligentními sítěmi přinášejí několik výhod. V prvé řadě lze okamžitě kontrolovat, jaké mají jednotlivé ostrovy energetické požadavky. Tak lze efektivně distribuovat energii z méně zatížených ostrovů do potřebných míst.
Součástí sítě jsou i senzory monitorující chování sítě. V reálném čase jsou tak k dispozici informace o zatížení sítě (stabilitě) a kvalitách dodávek. Lze také předvídat a předcházet výpadkům sítě.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
E.ON a Ericsson: chytré elektroměry a smartgridy
Připomeňme, že mikrosítě se považují zdroje o výkonu 5-10 MW, jenž dokáží zásobovat místa vzdálená až 50 kilometrů. Krátké distribuční trasy minimalizuji ztráty vzniklé přenosem elektrické energie na dlouhé vzdálenosti.
Samozřejmě z vojenského hlediska není zanedbatelná ani strategické hledisko. Při zničení centrální energetické sítě mohou vojenské základny stále fungovat. Půjde vlastně o jakousi energetickou pavučinu s desítkami nebo stovkami energetických ostrovů. Pokud bude poškozená část sítě, zbytek může bez problému fungovat.
Ostatně díky armádním investicím lze očekávat rychlejší rozvoj technologií ostrovních systémů a chytrých sítí. Ve výsledku, jak se stalo mnohokrát v minulosti, z toho může profitovat i komerční sektor.
Ahoj, ale u tohoto řešení se nemusíš bát teroristického utoku – Krádež velkého množství radioaktivního materialu.
Takze nemusíš alokovat velké prostředky na fyzickou ochranu.
Měj se
Vrata
Záleží na tom, jak je ten reaktor udělaný, existují i takové, které se i 10 roků nedoplňují, představa, že by někdo zvládl ukrást mnohatunový reaktor, který je ještě v provozu mi příjde popravdě komická.
Dneska ty návrhy počítají s tím, že se reaktor umístí do „studny,“ tedy pod zem, většinou se uvažuje o chlazení tekutým kovem.
Ano v civilním prostředí by ocrana alokovala dost prostředků na ochran, ale vojenská základna takovouto alokaci předstvuje sama o sobě.
Čistě teoreticky by do toho mohly zapřáhnout na námořních základnách i reaktory lodí a ponorek, vím, že je to zvláštní představa, ale lodě jako plovoucí elektrárny již existovaly a nyní se v Rusku jedna dokončuje – Akademik Lomonosov.
Americkým vojákům to asi tak komické nepřipadalo. Teroristické útoky jsou někdy velmi rafinované a zřejmě ty reaktory představovaly tak vážné riziko, že raději dávají přednost zdrojům, které jsou méně spolehlivé a výkonné v provozu, ale mnohem méně nebezpečné při havárii. Vyjde to zřejmě i levněji (nemusí se nic zakopávat, dělat železobetonovou ochranu, nemusí se dělat údržba vysoce kvalifikovanou a prověřenou obsluhou atd.) Solární panely ohlídá jeden bažant s elektrotechnickým vzděláním a pokud bude trochu nespolehlivý a občas se mu nějaký panel zadře pod nehty, tak se asi nic vážného nestane. :-)
Občasné odcizení panelu by se taky asi přežilo, ale měl bych strach o případné (nutné) akumulátorovny, nevím co za baterie zvolí jestli LiFePO, nikl-ocelové, nebo olověné, každopádně u těch dvou posledních by to představovalo také velké riziko, tentokrát chemické (přiznávám, že by zasáhlo menší polochu).
U olověných (nevím, jak u Ni-Fe) navíc může docházet k uvolňování vodíku, který je se vzduchem výbušný, na druhou stranu by mohl být jímán při velkých objemech akumulované energie a využíván.
Každopádně by to byl další slybý článek systému, navíc by měl být co nejmíň závislý na vzácných kovech.
Nevím, jestli takovéto řešení bude levnější, než projekt malých jaderných elektráren, který měl aamerická armáda v 60. a 70. letech.