Přežije malé farmaření rok 2050?

Je biodiverzita v zemědělství už jen přežitek? Nebo je to stále nezbytná součást zajištění potravních nároků rostoucí lidské populace? Takové otázky si klade profesor Timothy Johns, který se na McGillově univerzitě v Montrealu specializuje na problematiku výživové politiky.

„V myšlence řízeného globálního zemědělství má podle Timothyho Johnse místo malé farmaření i velké agro-korporace.“ Zdroj: Martin Střelec
„V myšlence řízeného globálního zemědělství má podle Timothyho Johnse místo malé farmařená i velké agro-korporace.“ Zdroj: Martin Střelec

Odpovědi má k dispozici hned dvě, přičemž ta první asi nadšené zahrádkáře nepotěší: bez velkoplošného a jednodruhového zemědělství prý nepůjde 2,4 miliard hladových krků (od roku 2050) nakrmit.

Druhá odpověď je však možná zajímavější, aniž by tu první vylučovala. Johns totiž vidí v malých zemědělcích, zahrádkářích a domácích farmářích hodnotu, která by se neměla s přechodem na „industrializaci“ zemědělské produkce rozhodně neměla vytrácet.

„Složení potravy lidí po celém světě je limitováno biologickou a nutriční rozmanitostí,“ říká Johns. „A velkoplošné zemědělství je charakteristické právě co největší snahou po zjednodušení všech vstupních procesů.

Jinými slovy, je mnohem méně rozmanité, než malá pole farmářů. Platí to z hlediska genetické, ekologické i nutriční rozmanitosti. Ztratit malé zemědělce by znamenalo přijít i o všechny tyto klady.“

Problém těch „malých“ zemědělců vidí Johns ale v nízké produktivitě jejich práce, která se následně odráží na malém zisku. „Poté co sklidí, je tu jen malá pravděpodobnost, že se jejich finanční situace nějak výrazně zlepší, oproti jejich stavu v loňském roce.“

Jako příklad uvádí data ze sub-saharské Afriky. V této oblasti tvoří 90 % veškerých potravin zemědělské výpěstky. Jenže i ty stačí k nasycení jen 65 % regionální populace. „Za takové situace si nepomůže vlastně nikdo.“

Takže co s tím? Profesor Timothy Johns spřádá plány na „celoplanetární potravinový program“, který by vedl k zachování a podpoře malých farmářů, aniž by snižoval význam velkoplošného intenzivního zemědělství.

Cereálie, brambory, rostlinné oleje je snazší a efektivnější pěstovat velkoplošně, než na malých polích. Pokud by existoval systém globální distribuce těchto potravin, nasytilo by se z nich více lidí, než z jiných nízkokalorických, více nutričně výživných potravin.

Na malé zemědělce a farmáře by se zase zbylo pěstování „nutričních specialit“, tedy rostlin, jejichž slizní se lidé dostávají k nezbytným výživovým látkám a vitamínům.

Konkrétně by se mělo jednat o ovoce, zeleninu a luštěniny, bohaté zdroje výživově esenciálních látek a minerálů, jako například vitaminu A, jódu a zinku.

„Podstatné je, že takový model umožní přežití malých i velkých zemědělských farem, aniž by někdo musel hladovět,“ říká Johns.

O tom, že jím navrhovaný model není úplně scestný, svědčí i data z brazilského Censo Agropecuario. Zdejší „rodinné farmy“ na 24 % orné půdy produkují 38 % národního podílu vypěstovaných potravin, přičemž se specializují právě na zmíněné „výživové speciality“, aniž by jinak konkurovali velkým zemědělským farmám.

Sdílet:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.